Česká republika v poměru dárců orgánů na počet obyvatel patří ke světovým špičkám. Přesto se u nás ale mnoho lidí, kteří na nový orgán čekají, nedočká. V roce 2018 u nás bylo zaregistrovaných 1200 pacientů. Jaká jsou vlastně pravidla pro dárcovství a proč se příběh mnoha osob nikdy nesetká se šťastným koncem?
Darování orgánů je v České republice zcela dobrovolné a vždy musí být bezplatné, píše Národní zdravotnický informační portál. U zemřelého občana se u nás souhlas s dárcovstvím předpokládá. Pokud tedy člověk před smrtí naopak nepodepíše nesouhlas, jeho orgány mohou být použity na záchranu jiného života.
Kdo a kdy orgány daruje?
Jak již bylo řečeno, ze zákona je dárcem každý z nás. Pokud se člověku něco stane a je prohlášen za mrtvého, ale jeho orgány jsou ještě použitelné pro záchranu jiných lidí, mají lékaři právo je odebrat.
„Za zemřelou osobu se zde považuje osoba, u níž došlo k nevratné ztrátě funkce mozku nebo nevratné zástavě krevního oběhu,“ vysvětluje NZIP.
„Mozková smrt musí být medicínsky velice přesně a přísně vyšetřena a potvrzena. Potvrzení provádí nezávisle na sobě dva lékaři, kteří se nesmějí zúčastnit odběru orgánů nebo transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce,“ vysvětluje docentka Eva Pokorná z Oddělení odběru orgánů a transplantačních databází IKEM.
Proč je dárců stále málo?
Pokud se dárcem vyloženě stát nechcete, je třeba se zaevidovat v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. V mnoha případech se ale člověk dárcem nestane ani v případě, že nesouhlas nepodepíše.
Člověk totiž nesmí přenést na potenciálního nového majitele orgánů žádné riziko, vadí tedy celá řada nemocí, jako jsou například žloutenka, tuberkulóza, AIDS, nezastavitelná sepse a některé druhy rakoviny, píše Pro Ženy.
Česká republika je na tom lépe než mnoho evropských zemí, díky dárcovtsví orgánů se ročně podaří zachránit mnoho životů. Přesto máme ale stále velké rezervy a z celkového počtu pacientů se velká část šťastného konce nikdy nedočká, píše web Zprávy Aktuálně.
Zdroj: NZIP, Zprávy Aktuálně, Pro Ženy, ÚZIS
Autor: Šárka Cvrkalová
