Dříve to byla Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy nebo třeba Pojišťovna štěstí. Dnes diváci po večerech vysedávají u Ulice, Ordinace v růžové zahradě nebo ZOO. Tuzemské nekonečné seriály mají stále vysokou sledovanost, ačkoli se v nich mnohdy nic neděje. Proč tomu tak je?
Můžete vynechat i 10 dílů, a přesto o nic nepřijdete a k seriálu se nakonec vrátíte. Nebo je to právě proto? Může diváky snímků ze života, ve kterých se kříží osudy několika rodin, lákat ta obyčejnost a jednoduchost, se kterou nám seriály příběh představují?
Nedávno mi někdo řekl, že nový seriál O mě se neboj má jen pár dílů, přesto ale dává daleko větší smysl než třeba taková ZOO, které je prozatím nasmlouváno 160 dílů.
Podle oficiálních průzkumů ale seriál Primy, v němž ještě donedávna hrála hlavní roli Eva Burešová, vítězí jasně nad tím nováckým.
Ve čtvrtek 17. listopadu měl podle serveru Mediaguru seriál ZOO v kategorii 15+ celkem 1,19 milionu diváků, O mě se neboj ale jen 636 tisíc diváků. Ukázalo se tak už poněkolikáté, že nekonečné seriály s jednoduchou tématikou mají u fanoušků jasně navrch.
Není třeba u nich přemýšlet
Někdo by si řekl, že v dnešní době už televize není tak výrazným koníčkem jako dříve. Podle serveru Focus age je ale v současné době sledování televizních pořadů naopak nejvyšší v historii. Jen během loňského roku strávili diváci před obrazovkou v průměru 4 hodiny denně.
Můžeme si jen domýšlet, kolik z toho bylo stráveno sledováním Ordinace, Ulice, Slunečné a dalších podobných titulů. Proč právě tyto pořady mají takovou oblibu?
Důvodů je celá řada. Tím prvním je například touha odreagovat se u jednoduchého seriálu, který nevyžaduje pro pochopení žádné velké přemýšlení.
Člověk u takové Ordinace v růžové zahradě může dvakrát týdně na hodinu vypnout. Dalším důvodem je pak to, že je seriál pro celou rodinu. Ať už je vám 60, nebo jste desetileté dítě, do seriálu se zakoukáte, a to i třeba v případě, že si ho pustíte od poloviny.
Jsou jedním z nás
Já osobně vnímám dva největší důvody, proč tyto seriály lidé sledují. Tím prvním je fakt, že to, co se děje hlavním hrdinům, se dost dobře může stát každému z nás.
Seriály obvykle zachycují rodinné problémy, vztahy, dění na pracovištích, prožívání nemocí – zkrátka to, co se týká všech osob na planetě. Máme tak tendenci se s hlavními hrdiny ztotožnit.
Druhým, z mého pohledu nejvýznamějším důvodem, je to, že pokud má seriál deset dílů, nestihne vám jeho hlavní hrdina přirůst dostatečně k srdci.
Třeba takové rodiny z Ulice provázejí diváky už dlouhé roky. Oni tak mají pocit, jako by jejich členové byli reální. Jsou jedněmi z nás, zajímá nás, jak to s nimi dopadne a kam jejich kroky budou směřovat.
Tvůrci se tak mohou pokoušet vytvořit jakkoli inteligentní pořad, požadavky na tato kritéria s ním však nikdy nenaplní. Tedy pokud půjde o seriál, u kterého musí člověk zapojit mozek, aby ho po jedenácti epizodách opět vypnul.
Tupé nekonečné seriály vznikají, aby bavily celou rodinu. Obvykle běží jednou nebo dvakrát týdně. Pokud náhodou nemáte čas a jeden díl vám uteče, nic se nestane.
Pořady jsou navrženy tak, aby se v nich něco dělo, zároveň ale vlastně nic nedělo. Takže i když jsou záživné, jsou vlastně ve výsledku o ničem – a zároveň o všem.
Autor: Šárka Cvrkalová
