Když Rudolf Hrušínský ve filmu Spalovač mrtvol oběsil svou ženu v podání Vlasty Chramostové, nikdo netušil, že je to na mnoho let její poslední scéna. Po revoluci se známá disidentka na filmové plátno i divadelní prkna vrátila. Jaký měla život a co ji trápilo?
Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v obci Skryje u Rouchovan. Na mapě byste toto místo už nenašli, protože zaniklo při stavbě jaderné elektrárny.
Chramostová studovala na Státní konzervatoři v Brně a ihned po jejím dokončení nastoupila do divadla v Olomouci.
Poté následovalo angažmá v Brně, a nakonec se na dvacet let usídlila v Divadle na Vinohradech.
Oběšení jako poslední scéna na dalších dvacet let
Objevovala se také ve filmech, úplně poprvé v roce 1949 v kolektivním dramatu Veliká příležitost.
Za zmínku určitě stojí Spalovač mrtvol, kde si zahrála po boku Rudolfa Hrušínského. Film byl natočen ještě před okupací v roce 1968, ale po ní putoval do trezoru.
Když se připravovala scéna, kdy Rudolf Hrušínský v roli Kopfrkingla svou ženu oběsí, Vlasta chtěla vědět, jestli je vše bezpečné.
Na to jí její manžel a kameraman Stanislav Milota odpověděl, že je to přece její poslední záběr.
Netušil, že měl pravdu. Herečka si dalších dvacet let ve filmu nezahrála.
Dokonce při premiéře v březnu 1969 příslušníci StB vtrhli do sálu a předčasně promítání ukončili. Obnovenou premiéru měl film až v roce 1990.
Autonehoda ji dohnala na psychiatrii
Poprvé se herečka vdala v roce 1950 za ředitele Československého rozhlasu v Brně Bohumila Pavlince.
Rozvedli se a jejím partnerem se stal sochař Konrád Babraj, s nímž měla syna.
Ten však zemřel v pouhých čtyřech letech při tragické autonehodě, když herečku oslnilo za volantem sluníčko.
Herečka skončila na psychiatrii, kam za ní docházel její poslední manžel Stanislav Milota.
Z komunistky disidentkou
V šedesátých letech byla na nějakou dobu členkou KSČ a spolupracovnicí StB. Řekla k tomu jen to, že lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak.
Ze strany ji po roce 1968 vyloučili. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a stala se disidentkou. Hrát v divadle nesměla a provozovala s manželem bytové divadlo.
Na divadelní prkna se vrátila až po revoluci, a to rovnou do Národního divadla. Za filmy Je třeba zabít Sekala, Kuře melancholik a Odcházení byla nominována na Českého lva.
Od prezidenta Václava Havla dostala v roce 1998 Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.
S manželem Stanislavem Milotou strávila více než padesát let. Zemřel v únoru roku 2019 a půl roku po něm odešla ve svých dvaadevadesáti letech i slavná herečka.
Na pohřeb do Národního divadla se s ní přišla rozloučit řada významných českých osobností.
Autor: Karolína Stoczková
