Ludmila si na svůj život nemohla stěžovat. V podstatě měla všechno, co si kdy přála, a jak ona sama často tvrdila – žila si jako v pohádce. Bublina, ve které si spokojeně hověla, však praskla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, čím se její manžel živí.
Život paní Ludmily pak nabral úplně jiné obrátky. Ze spokojenosti se rázem stalo zoufalství a neštěstí. Ludmila i její manžel nyní čelí nadávkám, ať se zrovna nachází kdekoli.
V okolí mě považovali za dámičku a já si to užívala
Ludmila a její manžel bydlí na vesnici nedaleko Brna. Vesnička to není nejmenší, ale jak už to tak na vesnici často bývá, každý ví o každém úplně všechno.
Ludmile však vyhovovalo, že ji okolí považovalo za elegantní dámičku, která si žije na vysoké noze. A skutečně měla pohádkový život.
„Moji rodiče vlastnili firmu, kterou na mě přepsali,“ začíná vyprávět Ludmila. „Za ty roky už všechno šlapalo skoro samo, mně jen na účet přistávaly peníze,“ popisuje spokojeně.
Bylo zkrátka vidět, že Ludmila nemá o peníze nouzi. Její domek byl ze všech ostatních jeden z největších, jezdila v drahém autě, chodila oblečená ve značkové módě. Skutečně pohodový život.
O manželově povolání jsem věděla jen já a pár blízkých přátel
„Ačkoli bych nás finančně dokázala zaopatřit sama, manžel si nedal říct a stejně chodil do práce,“ pokračuje Ludmila. „Několikrát jsem mu říkala, že to není potřeba, že si žijeme na úrovni, ale jeho chlapská ješitnost mu nedovolila, aby se nechal živit,“ vysvětluje.
Ludmila nebyla nadšená, že její manžel pracuje – z velké části za to mohl druh povolání, které už roky vykonával. O jeho práci proto věděla jen ona, rodina a pár blízkých přátel.
„Manželovo povolání úplně nekorespondovalo s tím, jak jsme se prezentovali před okolím,“ uvádí Ludmila věci na pravou míru. „Jezdí totiž s fekálním vozem.“
Když vyšla pravda najevo, lidé nám začali nadávat
Dokud o manželově práci věděla jen rodina a několik přátel, všechno bylo v pořádku. Jenže pak někdo z vesnice Ludmilina muže poznal a věci nabraly úplně jiný spád.
„Lidé nám začali nadávat,“ stěžuje si Ludmila. „Naše pověst, kterou jsem roky poctivě budovala, šla rázem do kytek,“ zoufá si.
Ludmila píše, že si na ni lidé z vesnice ukazují prstem, smějí se jí do obličeje a nadávají nejen jí, ale i jejímu manželovi. Přiznala, že ji to velmi trápí a cítí se ponížená.
„Říkala jsem manželovi, ať té práce nechá, ale on jen mávl rukou, že teď už to stejně všichni vědí,“ píše v závěru svého e-mailu Ludmila. „Pověst už mi to nevrátí, teď už jsem pro všechny jen ženská, která nepracuje a její manžel jezdí s fekálem,“ uzavírá nešťastně.
Autor: Nikol Kolomazníková
