Ivoš s manželkou doma dlouhé roky skladovali věci, které už nikdy nevyužijí. Staré knihy, oblečení, hračky, ale i napůl rozbité kusy nábytku. Vždy měli za to, že se jednou hromady harampádí mohou k něčemu hodit. A velká půda i sklep v domě na vesnici jim nebránily v tom, aby si všechny ty věci nechali. Před měsícem se ale Ivoš rozhodl, že je konečně čas na změnu. Začal postupně věci třídit a vyhazovat, některými dokonce přispěl na dobrou věc.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Se vším jsem začal ještě před koronavirovým obdobím,“ přiznává. „Vzal jsem si dovolenou a začal věci třídit. A teď je to pro mě alespoň zábava, které se mohu věnovat, když stejně není co jiného na práci. V karanténě bych se bez toho jen válel, takto alespoň čas inteligentně využiji,“ říká.
Zavzpomínám si a najdu skutečně spoustu užitečného
Ivoš přiznává, že některé věci, které si kdysi schoval „na později“ se dnes skutečně hodí. „Mezi nepořádkem nacházím spousty lepících pásek, nářadí do kůlny, součástek elektroniky, díky kterým jsem už doma leccos opravil,“ směje se. „Na druhou stranu je tu ale spousta harampádí, které je dobré maximálně na to, abych si zavzpomínal na staré časy.“
Skoro u každého druhého předmětu se Ivoš pozastaví a vypráví pak své ženě příhody z dětství. „Nejčastěji je to právě u nábytku. Na půdě bylo snad dvacet židlí, tři stoly a několik starých gaučů. A ke každému tomu kusu nábytku se pojí nějaký příběh,“ říká. „Navíc je topení v dnešní době drahé, takže dřevěné části nábytku v zimě využijeme na spálení.“
Co nepomůže nám, pomůže někomu dalšímu
Všechny věci dělí Ivoš s manželkou na tři hromady. „Ta první je největší. Jsou tam věci, které se už nehodí na nic jiného než do sběru. Druhá hromádka je malá, tam jsou věci, kterých se zkrátka zbavit nedokážeme. Nejdůležitější je ale ta třetí. Ta totiž může někomu pomoci zlepšit život,“ vykládá.
Staré látky, nádobí i hračky odváží Ivoš do dětských domovů nebo je rozdává bezdomovcům ve městě. „Jsou to taky lidé, oni ještě to, co nám už neposlouží, využijí skvěle,“ říká. „Je to velmi osvobozující pocit zbavit se tolika věcí a vědět, že jsme navíc spoustě lidí pomohli.“
Ivoš má teď jen jeden velký sen. „Až se nám podaří kompletně vyklidit půdu, začneme s výstavbou nové místnosti. Tam bude moci v dospělosti bydlet naše dcera se svou rodinou.“
Autor: Šárka Cvrkalová
