Warrenovo okultní muzeum v Monroe láká návštěvníky mnohými exponáty. Panenka za sklem s červenými vlasy a úsměvem na tváři může nezasvěceným připadat jako obyčejná hračka, skutečnost je ale úplně jiná.
Ne nadarmo je u tohoto exponátu výrazné upozornění, aby se návštěvníci nedotýkali skla. Panenka Anabelle má totiž na svědomí věci, které dodnes mnohé děsí, dokonce byla pravděpodobnou příčinou několika nehod a vážných zranění.
Dárek pro mladou sestřičku
Panenku Anabelle dostala v roce 1970 jako dárek mladá zdravotní sestřička. Přinesla si ji domů a posadila ji na křeslo, kde působila hračka jako součást výzdoby.
Ale její nová majitelka i spolubydlící, také zdravotní sestra, si brzy všimly, že se panenka samovolně pohybuje po bytě.
I když ji ráno před odchodem do práce nechaly v obývacím pokoji, k večeru ji objevily v jiné místnosti. A to často dokonce i za zavřenými dveřmi.
Brzy se navíc začaly po domě objevovat vzkazy s prosbami o pomoc, které byly napsány na pergamenu. Ani jedna z žen netušila, kde se takový papír v domě vzal.
Později jednoho dne přítel jedné z dívek slyšel podivné zvuky. Když se podíval do místnosti, odkud se hluk ozýval, uviděl jen panenku ležet hlavou k zemi.
V tu chvíli ucítil bolest na hrudníku a pod tričkem se mu objevilo několik výrazných krvavých škrábanců. Ty ale po dvou dnech zmizely, jako kdyby nikdy neexistovaly.
Panenky se chtěli zbavit, skončila proto v muzeu
Situace všechny tři obyvatele domu vyděsila. Proto nejprve pozvali médium, které jim oznámilo, že panenku posedl duch sedmileté holčičky Anabelle Higginsové, která v domě kdysi žila.
Majitelka panenky nakonec povolala dokonce i exorcistu, ale nic nepomohlo tomu, aby děsivé události skončily. Proto nakonec předala panenku majitelům okultního muzea Edu a Lorraine Warrenovým, kteří se paranormálním jevům věnují.
Ti později vypověděli, že už při cestě domů několikrát sami poznali, že má panenka opravdu nadpřirozené schopnosti.
Několikrát jim totiž cestou selhaly brzdy. Vždy, když panenku pokropily svěcenou vodou, vše najednou fungovalo opět tak, jak mělo.
Ani v muzeu o své schopnosti nepřišla
Anabelle byla nakonec umístěna ve Warrenově muzeu za sklem, které jí zabraňuje v samovolném pohybu po místnostech. I v domě Warrenových totiž sama cestovala z místa na místo.
Mnozí návštěvníci muzea ale stále příběhům o panence nevěří. Jenže smát se jim je podloženě nebezpečné.
Po několika letech se totiž nad jejím příběhem smál pár mladých lidí, kteří měli při cestě z muzea autonehodu. Muž na místě zemřel, zraněná žena později přiznala, že ve chvíli nehody se skutečně smáli nad Anabelle.
Zda za to mohla náhoda, nebo se skutečně duch panenky pomstil, to je záhadou.
Podobných záhad ovšem existuje ještě mnohem více, a je proto velmi pravděpodobné, že i dnes po letech, kdy muzeum vlastní dcera Eda a Lorraine, je panenka záhadná a nebezpečná.
Autor: Šárka Cvrkalová
