Marika svého přítele miluje a respektuje, že každý má své mouchy. Dle jejího názoru i ona má své chyby, které musí její přítel přehlížet. Proto se snažila přecházet jeho časté výbuchy vzteku, které nikdy příliš nechápala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Marika a Kryštof se znají už šest let. Za celou tu dobu si však Marika nedokázala zvyknout na to, že její přítel poměrně často i bez důvodu vyletí a začne dělat scény. Jedna jeho scéna se mu nakonec stala osudnou.
Vždycky byl horká hlava
Věděla jsem o Kryštofovi, že mu stačí málo a vybouchne. Často jsem mu říkala, že je jako sirka – stačí škrknout a hned vzplane. I přes tuhle jeho stránku jsem ho však milovala.
Každý jsme nějaký, každý máme něco. Tohle byla věc, která byla Kryštofovou součástí, těžko jsem ho mohla nějak změnit. Proto jsem se naučila žít s tím, že je to horká hlava. Vždycky byl.
Někdy jsem se za něho musela stydět
Přiznám se, že ačkoli jsem si slíbila, že budu Kryštofovy výbuchy vzteku přecházet a nebudu to řešit, bylo to nad mé chápání. Nikdy jsem nepochopila, proč to dělá, proč je takový.
Byly situace, kdy jsem se za svého přítele dokonce musela stydět. Například když dostal záchvat vzteku uprostřed obchodu plného lidí. Nebo když se začal vztekat během oslavy narozenin, na kterou jsme pozvali naše kamarády.
Vždycky jsem ho před ostatními omlouvala. Bylo mi hanba, ale snažila jsem se tvářit, že o nic nejde. Stejně mi bylo jasné, že se našli tací, kteří jeho chování odsoudili a měli ho za magora.
Postupně jsem toho začínala mít dost. Poslední výbuch byl poslední kapkou
Kryštof vždycky dokázal vyletět kvůli naprosté hlouposti. Zpravidla ale jen hlučně nadával, nikdy se nestalo, že by do něčeho mlátil, nebo snad byl agresivní na mě.
I přesto jsem po těch letech začínala mít jeho výlevů plné zuby. Říkala jsem si, jestli mám zapotřebí žít s člověkem, u kterého nevíte dne ani hodiny, kdy opět bude mít jeden ze svých záchvatů. Bála jsem se kolikrát něco říci jen proto, aby náhodou nedostal vztek.
Při posledním incidentu ale můj pohár trpělivosti přetekl. Kryštof to přehnal, tentokrát totiž vztáhl ruku i na mě. Důvod jeho naštvaného výbuchu mě pobavil – uvařila jsem k večeři rizoto místo špaget!
Vyrazila jsem s ním dveře. Nadobro!
Kryštof přišel z tréninku jako každou středu. Připravila jsem mu na stůl večeři – špagety, které má rád. On měl však chuť na rizoto a strašně se naštval, když zjistil, že není.
Talířem plným špaget mrskl o zem, jídlo bylo všude. Poté mě hrubě chytil za ruku, strhl mě k podlaze a nadával mi, abych ten bordel uklidila. Že ze země jíst nebude.
Ještě ten den jsem mu sbalila tašku s věcmi a doslova s ním vyrazila dveře. Tentokrát už nadobro, zpátky ho nevezmu. Je to šílenec a život s ním mi za to určitě nestojí!
Autor: Natálie Kabourková
