Na základní škole se jí smáli. Na střední si s ní nikdo nechtěl povídat, protože už podle jména každý usoudil, že bude podivín. Dokonce i na vysoké škole se jí smáli. Čtenářka se ale přesto svého jména nevzdala. I když má dodnes někdy problémy, je hrdá, že ji rodiče pojmenovali právě takto.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Táta s mámou chtěli, abych se jmenovala Vratislava. A já jejich přání respektuji,“ píše čtenářka. „I když se mohu nechat přejmenovat, nikdy bych to neudělala. Myslím, že na světě je spousta ošklivějších jmen.“
Na základce jsem byla všem k smíchu. Původně jsem rodiče nesnášela
Už když Vratislava začala chodit do první třídy, zjistila, že se svým jménem bude mít problémy. „Ve třídě jsme měli dva Petry, tři Lukáše a dvě Hany. Ale mohla jsem si být jistá, že Vratislava budu všude jediná po celý svůj život,“ říká. „Ostatní děti se mi od prvního dne posmívaly.“
Děti totiž měly pocit, že je jméno Vratislava zastaralé. „Říkaly mi, že se tak mohla jmenovat maximálně něčí babička. Že je v dnešní době už zkrátka nemoderní. A já za to rodiče nesnášela, že mě tak pojmenovali,“ vykládá čtenářka. „Chodila jsem domů s pláčem, protože mi děti dělaly naschvály a nemohla jsem si najít kamarády.“
Rodiče se sice snažili Vratislavě objasnit, že na jménu nezáleží, ale ona je začala nenávidět. „Až později jsem si uvědomila, že mi dali originální a zapamatovatelné jméno, které ze mě dnes dělá toho, kým jsem. Do té doby jsem si ale prošla peklem.“
„I na střední se mi ostatní smáli. Dokonce i na vysoké škole mě málokdo oslovil. Netušili totiž, jak na mě volat. Obvykle jsem byla jenom „Hej“. Každému bylo hloupé mi říkat Vratislavo. Doma mi říkali Vráťo, ale spolužáci si na to nezvykli.
Dodnes na mě lidé hloupě zírají, když se jim představuji
Dnes už Vratislava ví, že její jméno přitahuje pozornost. Naučila se ale nestydět se za něj a být hrdá na to, že ji rodiče přivedli na svět. „I když pořád mám někdy problémy a lidé po mně hloupě koukají,“ přiznává.
„Třeba když jdu na úřad a představuji se, někdy si dokonce myslí, že si z nich dělám legraci. Že je to nějaký kanadský žertík. Až moje občanka je pak přesvědčí, že i v dnešní době existuje někdo se jménem Vratislava. Přitom si myslím, že nejsem jediná, a moc nechápu, co na tom lidé mají.“
Vratislavini rodiče už nežijí. Před pár lety zemřeli při tragické nehodě. „Jako malá jsem je za své jméno nenáviděla, ale milovala jsem je a je mi líto, že už s nimi nikdy nemohu mluvit. Jméno, které mi dali, si uchovávám jako vzpomínku na ně. I když mi občas lidé radí, abych se nechala přejmenovat, já vím, že to pro mě nepřipadá v úvahu.“
Autor: Šárka Cvrkalová
