Lítost, úleva, strach a naděje. Jako na houpačce byly pocity rodiny Frankových, která se dva roky ukrývala před nacisty v tajném úkrytu. Po roce 1933 utekl podnikatel Otto Frank se ženou i dvěma dcerami do Nizozemska.
Jenomže v roce 1942 vpadla na území německá vojska, malá země rychle kapitulovala a na Židy se zde začala vztahovat stejná pravidla, jako kdysi na původním území, ze kterého utekli.
12. června 1942 dostala mladší z obou dcer, Anna Franková, od otce deníček. Chtěla být spisovatelkou a věděla tak, že si bude zapisovat úplně všechno.
„Doufám, že se ti budu moci se vším svěřit, jak jsem ještě nikdy nikomu nemohla, a že mi budeš velkou oporou“ stojí v jejím prvním zápisu.
Když přišlo předvolání, rodina věděla, že je zle
Začalo to všechno tím, že se všichni Židé museli zaregistrovat a nosit žlutou hvězdu. Brzy na to se začaly vypravovat první vlaky do Osvětimi. Otto Frank tou dobou už věděl, že svou rodinu ukryje.
5. července 1942 Anna v deníku zapsala, že poslední den školy proběhl skvěle, a že vysvědčení měla dokonce lepší, než sama čekala.
O tři dny později se svěřuje: „Mezi nedělním ránem a dnešním dnem, jako kdyby neuplynuly tři dny, ale tři roky. Podle tatínka je ale nejdůležitější, že žijeme.“
O několik dní později přišlo její starší sestře Margot předvolání do pracovního tábora, a rodina se tak přesunula do úkrytu za kancelářemi a obchodem. Ten byl od domu oddělen tajným vstupem za knihovnou.
Přísná pravidla, dva roky ukrývání
V úkrytu měli všichni daná jasná pravidla. Bylo pevně stanovené, co se kdy smí a nesmí. Nesměla se pouštět voda, nesmělo se splachovat, dokonce ani větrat se přes den nemohlo. Slyšet byl dokonce i každý krok, a proto všichni trávili veškerý čas v klidu a tichu.
26. května 1944 Anna píše: „Ať už se brzy něco stane. V nejhorším ať se střílí. Ani to nemůže být horší než tahle nejistota.“
Mezi jednotlivými členy rodiny rostlo napětí, přibývaly těžké okamžiky, nikdo už nechtěl strávit v domě více času. Jediným spojením se světem bylo pár lidí, kteří rodinu zásobovali jídlem.
Nakonec přežil jen otec podnikatel. Nikdo jiný se nedočkal šťastného osudu
Když se z rádia, které měla rodina k dispozici, doslechla Anna o invazi spojenců, do deníčku napsala: „Nejkrásnější na invazi je pro mne pocit, že se blíží přátelé.“ Bohužel o tři dny později je úkryt rodiny odhalen. Holandský informátor bohužel rodinu prozradil.
Brzy na to umřela maminka obou dívek v koncentračním táboře Osvětim. Dívky byly po čase deportovány do koncentračního tábora v Bergen Belsenu, kde nakonec obě zemřely na tyfus.
Jediný, kdo válku přežil, byl Otto Frank. Ten zemřel ve svých devadesáti jedna letech v roce 1980.
Autor: Šárka Cvrkalová