Starosti o své blízké máme v současné době snad všichni. Nejvíce se ovšem bojíme o ty nemocné či staré, kteří jsou koronavirem ohroženi nejvíce. Leonin manžel Tomáš je zdravý silný muž ve věku čtyřiceti let. Přesto se kvůli svému chování řadí k ohrožené skupině. A přitom by stačilo tak málo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Chlapi někdy na hygienu nedbají tak jako my,“ říká Leona. „Ne všichni, ale můj muž je zastáncem toho, že vana stačí dvakrát do týdne. A ani teď, když by si měl dávat na své zdraví obzvlášť pozor, moc neřeší, jestli si po příchodu z obchodu umyje ruce.“
K nošení roušky ho přiměla až nařízení
Tomáš podle Leony patřil k těm, kteří se nejprve jen pošetile usmívali, když se v metru objevil někdo s rouškou. Jenomže pak se situace zhoršila, nakonec stát nakázal nošení roušek v obchodech a MHD povinně. „Jinak bych ho k tomu snad dodnes nedonutila. Já si raději roušky pořídila mezi prvními, dokud ještě v lékárnách byly. Tehdy se mi smál, že jsem divná,“ vzpomíná Leona.
Jenomže nošení roušek má svá pravidla, která Tomáš příliš nedodržuje. „Jednorázové roušky vyhazuji vždycky já. On by je klidně nechal pohozené na stole, když se vrátí z obchodu. Ty látkové je potřeba vyvářet, ale on je pověsí na věšák a neláme si s tím hlavu. Raději proto vždy hned, když přijde z venku, kontroluji, jestli dodržel všechna pravidla, abych se o něho nemusela bát.“
Koupelnu navštíví jedině s mojí připomínkou
Ještě předtím, než Leona vyhodí staré roušky, musí dohlédnout na to, aby si Tomáš umyl ruce. „Pro mě je samozřejmostí i za normální situace po příchodu domů navštívit koupelnu. Ale on klidně přijde zpocený po celém dni fyzické práce a sedne si ke stolu s jídlem. Teď sice nechodí do práce, tím spíš by měl ale vědět, jak důležitá je hygiena,“ říká Leona.
Její manžel si přesto nijak neláme hlavu s tím, zda si umyje, nebo neumyje ruce. „Do obchodu chodí on, venčit psa také. Já se zdržuji venku jen minimálně. Tomáš to nijak nehrotí, a proto jakožto odvážnějšího posílám raději ven jeho. Měl by být ale víc zodpovědný. I když už se naučil nějaká ta pravidla, tak to, že si má umýt ruce, mu musím neustále připomínat. A vsadím se, že po ukončení karantény se vrátí ke svým starým návykům!“
Autor: Šárka Cvrkalová
