Pompeje byly starověkým městem na území starého Říma. Dnes jsou jednou z nejvýznamnějších památek Itálie, která láká turisty i archeology z celého světa.
Roku 1997 byly zapsány na seznam světových památek UNESCO. Z místa není povoleno odnášet si artefakty.
Aačkoli hlídat každého návštěvníka nelze, a proto se stává, že si lidé domů odnesou nejrůznější předměty.
Jenže někteří je později vrací s tím, že jsou pravděpodobně prokleté bohy.
Je mi třicet šest a mám podruhé rakovinu
V roce 2005 si z Pompejí odnesla několik artefaktů žena, která je známá pouze jako Nicole.
Kanaďanka měla patnáct let doma několik předmětů: Kus keramického džbánu, díl mozaiky a dva úlomky staré amfory.
Po patnácti letech ale přišel vědcům, kteří se věnují výzkumu Pompejí, balíček, ve kterém žena všechny předměty vrací.
V přiloženém dopise navíc píše, že čím déle je doma měla, tím více litovala, že si je kdy odnesla.
Údajně od doby, kdy se z Pompejí vrátila, dostala už dvakrát rakovinu prsu, v druhém případě musela dokonce jít na jejich odstranění.
Považuje to podle svých slov za boží trest, a rozhodla se proto artefakty vrátit.
„Mám zdravotní problémy, stejně tak i moji blízcí a má rodina se potýkají s finanční krizí. Nechci, aby se prokletí projevilo i na mých dětech,“ píše v dopise, který přiložila k navráceným artefaktům.
Není jediná, kdo ukradené věci vrátil
Kromě Nicole poslal balíček s předměty z Pompejí zpět ještě kanadský pár, který si několik artefaktů odnesl ve stejném roce.
Jestli existuje nějaká spojitost mezi Nicole a těmito manželi, to není jisté.
„Chtěli jsme mít doma něco, co nikdo jiný nemá. Nepřemýšleli jsme, ale po čase nám došlo, jak moc jsme ublížili duším, které zde před časem žily. Prosíme, vezměte si je zpátky. Přáli bychom si, aby nám bohové odpustili,“ píší v dopise.
Turistů, kteří si odnáší z Pompejí suvenýry, je jistě mnoho.
Někteří si domů přinesou jen kamínek nebo hrstku hlíny, jiným se podaří takzvaně ukrást nějaký významný artefakt.
Zda je ale skutečně něco na tom, že jsou předměty později důvodem prokletí, to je stále otázkou bez odpovědi.
Autor: Šárka Cvrkalová
