Přátelství mezi lidmi může být někdy obrovské, podle některých ale nikdy nebude tak hluboké jako přátelství mezi člověkem a psem. Dokazuje to i příběh válečného veterána Jasona Bose a jeho psa. Setkání s jeho fenkou Cilou po dlouhých letech v mnoha lidech vyvolává silné pocity dojetí.
Jason Bos se k armádě dostal už v roce 2008. Čtyři roky sloužil zemi, pak si ale během vojenského výcviku přivodil zranění zad, po kterém se nemohl už nikdy k jednotce vrátit. Po dlouhé rekonvalescenci dostal práci v kanceláři. I nadále pracuje pro armádu, do terénu se ale nikdy nevrátí.
Jason je vděčný, že přežil. Podle lékařů měl obrovské štěstí. Když se ale v nemocnici probral, jako první ho zajímala jediná věc: co dělá jeho psí partnerka. Fenka Cila s ním totiž fungovala od začátku jeho vojenské kariéry a on se bál, že bez něj na tom bude zle. A měl k obavám důvody.
Nikoho jiného neposlechla
Cila byla speciálně vycvičena, aby pomáhala vojákům v těžkých situacích. Jenomže po dva dlouhé roky nemohla být nasazena do akce. Nikdo ji totiž nedokázal přimět, aby poslouchala, aby dělala vše tak, jak má. Byl v ní vidět talent, nikoli však ochota poslouchat.
Až Jason Bos dokázal se psem doslova zázrak. Fena se stala jeho partnerkou v armádě i v životě. Dělala vše tak, jak jí řekl, podařilo se mu z ní vycvičit nejen nadějného vojenského psa, ale také skvělou přítelkyni. Když ale Jason v armádě musel skončit, bál se, co bude se psem dál.
Zdroj: Profimedia
„Pracovali jsme společně na velkých misích. Hledali jsme výbušniny, připravovali půdu pro velké vojenské akce, pracovali jsme na tajných případech pro armádní velitele i pro amerického viceprezidenta. Ale nikdo jiný nebyl schopen ji zkrotit,“ popisuje Jason svou psí kamarádku.
Rozhodl se ji adoptovat
Několik let po zranění, které umístilo Jasona do kanceláře, našel válečný veterán na sociální síti informaci o tom, že Cila jde do důchodu. Jakožto starý a pomalý pes už neměla své kvality a hledal se pro ni někdo, kdo by se o ni postaral. Jakožto její původní majitel měl Jason přednostní právo na adopci.
Ani vteřinu neváhal. Dlouhou dobu se s ní neviděl a netušil, zda ho pozná. Jejich znovushledání ale bylo plné slz na jeho straně a veselého psího štěkání na straně Cily. „Spousta psů se s přibývajícím věkem už nemůže účastnit misí, proto se armáda snaží pro ně najít majitele,“ vysvětluje Jason.
„Celý život Cily byl o práci. Teď je na čase, aby si konečně odpočinula. Aby byla jako domácí mazlíček v teple u krbu, hřála mě v noci v posteli. Jsem šťastný, že to nakonec celé takhle dopadlo,“ popisuje veterán se slzami v očích. Ukazuje se, že i drsní muži z armády mají v mnoha ohledech emoce, které nelze skrývat.
Zdroj: spotlightstories.co, dailymail.co.uk
Autor: Šárka Cvrkalová
