V dubnu roku 1963 se ve vojenské nemocnici v jemenském Adenu narodily dvě holčičky – dvojčata. Nebylo na nich neobvyklého až do chvíle, kdy jejich rodiče pochopili, že se June a Jennifer nechovají jako ostatní děti. Dívky téměř s nikým jiným krom sebe nemluvily, a to skoro 30 let. Dokud jedno z dvojčat za záhadných okolností nezemřelo.
Když June a Jennifer dosáhly věku, kdy malé děti běžně začínají mluvit, uvědomili si Gloria a Aubrey Gibbonsovi, že jejich dvojčata jsou jiná. Nejen, že sestry byly za svými vrstevníky pozadu, co se týče jazykových znalostí, ale byly také až patologicky nerozlučné. Navíc se zdálo, že dívky mají jakýsi vlastní jazyk, kterému rozumí jen ony.
Gibbonsovi byli původem z Barbadosu a do Velké Británie emigrovali v 60. letech 20. století. Rodina doma mluvila anglicky, ale June a Jennifer mluvily něčím, co připomínalo bajanský dialekt – kterým se na Barbadosu mluví. Jde o angličtinu založenou na kreolských jazycích s africkými a britskými vlivy.
Ve škole byly terčem posměchu
Nebyla to jen jejich řeč, která dívky držela v izolaci. Byly jediné černošky na místní základní škole, a staly se proto mezi spolužáky terči šikany. To jen prohloubilo jejich nezdravou závislost.
Když se dostaly do věku teenagerů, jejich jazyk už nebyl srozumitelný pro nikoho jiného než pro ně samotné. Odmítaly komunikovat prakticky s kýmkoli, jediným člověkem, se kterým občas promluvily, byla jejich mladší sestra Rose.
Ve škole nechtěly číst ani psát a vzájemně napodobovaly jedna druhou. Pro jejich neochotu komunikovat s kýmkoli krom sebe se pro ostatní staly známé jako „tichá dvojčata“.
Pro lékaře jsou dívky záhadou
Zoufalí rodiče se po poradách s několika psychoterapeuty a psychiatry rozhodli pro radikální řešení. Tichá dvojčata oddělili a poslali je každou do jiné internátní školy. Doufali, že jakmile budou dívky samy za sebe, začnou s okolním světem komunikovat a budovat si každá vlastní osobnost.
Experiment však selhal. June a Jennifer se místo osamostatnění stáhly ještě více do sebe a odloučení velmi špatně snášely. Staly se z nich jakési bezduché hadrové panenky.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Společná ložnice byla jejich útočištěm
Po opětovném shledání se dvojčata stala ještě více závislými navzájem a zároveň velmi odtaženými od zbytku světa. Nemluvila už ani s rodiči, komunikovala pouze psaním. Všechen volný čas dívky trávily zavřené v ložnici, kde měly svůj svět plný her a fantazií.
V šestnácti letech objevily svět kreativního psaní a do svých sešitů zapsaly mnoho zvláštních a znepokojivých smyšlených příběhů, plných zločinu a násilí. Bez úspěchu se je snažily publikovat v tisku. Za zdmi své ložnice se June a Jennifer brzy začaly nudit a ve svých osmnácti letech zatoužily zažít svět na vlastní kůži.
11 těžkých let na psychiatrii
Začaly experimentovat s drogami, alkoholem a páchat drobné zločiny. Vše nakonec přerostlo v několik pokusů o žhářství a v roce 1982 policie dívky zatkla. Následně byly umístěny do psychiatrické léčebny s nevyšší ostrahou v Broadmoore.
Hospitalizace v Broadmooru nebyla pro June a Jennifer snadná. Přísně střežené zařízení pro duševní zdraví nebylo k dívkám tak shovívavé jako jejich rodina či škola. Nenechali dívky, aby se uzavíraly do vlastního světa, a „tichá dvojčata“ léčili vysokými dávkami antipsychotických léků.
Na psychiatrii nakonec sestry Gibbonsovy strávily téměř dvanáct let. V té době se případ podivuhodných „tichých dvojčat“ proslavil díky investigativní novinářce The Sunday Times, Marjorie Wallaceové. Ta se s rodinou Gibbonsových a dvojčaty June a Jennifer mnohokrát setkala, zkoumala deníkové zápisy děvčat a s oběma dívkami se při návštěvách na psychiatrii začala sbližovat.
Dvojčata uzavřela mrazivou dohodu
Později o nich napsala i knihu. Dívky podle ní měly dohodu, že pokud jedna z nich zemře, druhá musí začít mluvit a žít normální život. Během pobytu v léčebně pak začaly věřit, že je nutné, aby jedna z nich zemřela. Po dlouhých diskuzích nakonec Jennifer souhlasila, že se obětuje, aby její sestra mohla začít žít normální život.
Ve skutečnosti možná nenáviděla jedna druhou
Novinářka Marjorie Wallaceová začala během svého výzkumu objevovat u každé z dívek jakousi temnotu. Pročítala si jejich deníky a zjistila, že June se cítila posedlá svou sestrou a mluvila o ní jako o svém temném stínu.
Navzdory neotřesitelnému poutu mezi dívkami pak v jejich zápiscích zaznamenala rostoucí strach z té druhé a také vzájemné pohrdání. Při osobních návštěvách vnímala, že June působila, že se Jennifer, která se zdála být tou dominantní silou, bojí.
Dlouho připravovaná smrt za podivných okolností
V březnu roku 1993 měla být dvojčata konečně převezena do zařízení s nižší ostrahou ve Walesu. Jennifer však cestu nepřežila. V pouhých devětadvaceti letech náhle zemřela na zástavu srdce. Její předčasná smrt byla pro všechny obrovským šokem, při následné pitvě se nenašly v jejím těle žádné stopy jedu či drog.
June se cítí konečně volná
Stejně šokující byl i účinek, který měla smrt Jennifer na June. Najednou začala se všemi mluvit a chovat se normálně, jako by to tak vždy bylo. Krátce poté byla ze zařízení propuštěna a mohla žít normální spokojený život bez své sestry.
Na pozdější otázku, proč se se sestrou zavázaly mlčet téměř po třicet let života, June odpověděla: „Uzavřely jsme dohodu, že nebudeme s nikým mluvit. Že budeme mluvit pouze spolu v naší společné ložnici.“
Autor: Michaela Pauerová
Zdroj: en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com, ranker.com
