Během první světové války se zranily milióny vojáků. Z bojů odcházeli kolikrát tak zmrzačeni, že byli rádi i za příšerné jizvy, které jim po zranění zůstaly. Existovala však žena, která je odmítla zanechat osudu a leckdy i životu na pokraji společnosti, a rozhodla se využít svůj umělecký talent k pomoci druhým.
Sochařka a spisovatelka se rozhodla pomáhat
Dotyčná se jmenovala Anna Coleman Ladd. Narodila v Pensylvánii v roce 1878 a v Paříži a Římě dosáhla uměleckého vzdělání. V roce 1905 se přestěhovala do Bostonu. V sochařství se věnovala především bustám. Vynikala ale také literárním talentem, napsala a vydala dva romány.
Její manžel se stal ředitelem jedné z institucí Červeného kříže v Toule, kam se pár v roce 1917 přestěhoval. Právě díky jeho práci se Anna začala setkávat s hrůznými jizvami a šrámy, které si vojáci odnášeli z bojišť.
Podle časopisu Journal of Design History lékařská péče už sice pokročila, ale palba z děl a zákopová válka obecně přišla s trochu jiným typem zranění, než byli doktoři do té doby zvyklí.
Obličeje vojáků to zkrátka pěkně schytaly. Kolikrát natolik, že měli dotyční problém s návratem do společnosti. Mnohdy se jednalo o chudé muže bez nosu, kousků čelisti a podobnými problémy, jež způsobovaly kolemjdoucím šok a hrůzu.
Chodili za ní lidé na doporučení Červeného kříže, aby jim vyrobila co nejvěrnější masku
Odhodlána těmto odstrčeným hrdinům pomoci začala Anna po setkání s kolegou Francisem Derwentem Woodem z pařížského Oddělení masek pro znetvořené obličeje vyrábět speciální masky.
Do jejího Studia pro portréty-masky za ní přicházeli lidé, kteří dostali doporučení od Červeného kříže. Studio vydrželo jen rok, ale během jeho fungování bylo vytvořeno mezi devadesáti až sto osmdesáti pěti maskami, čísla z různých zdrojů se totiž liší.
Anna je vyráběla pomocí hliněných odlitků tváře poškozených, díky nimž pak z velmi tenké galvanizované mědi udělala protézu. Mezery vyplňovala podle fotografií dotyčných před zmrzačením, aby byly masky co nejvěrnější.
To bylo nejnáročnější součástí její práce. Chtěla, aby maska co nejvíce odpovídala pacientovým rysům a odstínu jeho pleti, kterému se přiblížila pomocí smaltu. Obočí, řasy i knír se podle potřeby vytvářely z lidských vlasů.
Výsledek samozřejmě nebyl stoprocentní. Masky postrádaly emoce a vzhledem k použitým materiálům také špatně držely na obličeji. Navíc byly docela těžké.
Vojáci jí byli vděční. Druhé světové války se nedožila
I tak byli jejich nositelé Anně velmi vděční. Mohli se vrátit zpátky do společenského života a zaměstnání, aniž by na ně ostatní nepříjemně zírali. Jeden z mužů dokonce umělkyni poděkoval za to, že mu pomohla získat srdce jeho milé.
Na konci roku 1918 Anna Coleman Ladd Paříž opustila. Zemřela krátce před vypuknutím druhé světové války.
Autor: Šárka Blahoňovská
