Příběh muže původem z Yorkshiru, který se odehrál již více než přes stoletím a půl, se zdá neuvěřitelný. 36 let žil se svojí rodinou na neobydleném sopečném ostrově v naprosté izolaci. Vyprávění o jejich boji o přežití v divoké přírodě připomíná notoricky známou Defoeovu knihu o trosečníkovi na pustém ostrově. S tím rozdílem, že Bellovi na ostrově neztroskotali, ale stali se dobrovolnými „Robinsony“.
Prakticky vše si museli vypěstovat a postavit úplně od nuly. Malý vulkanický ostrov však nakonec proměnili v ráj, ze kterého málem nechtěli odejít. Jejich pozoruhodného příběhu se chopila spisovatelka a přivdaná vzdálená příbuzná Bellových Lydia Syson a stal se základem jejího románu.
Neustále toužil po dobrodružství
Thomas Bell se narodil v roce 1839 v anglickém Leedsu do rodiny lékaře a zdravotní sestry. Již od raného věku měl velmi neklidného a dobrodružného ducha. Proto se již ve svých 16 letech rozhodl odejít z rodného Yorkshiru na Nový Zéland, kde začal pracovat na ovčí farmě.
Během několika let postupně vystřídal různé práce – od farmaření, založení továrny na len, po provozování okresního obchodu a hotelů. Na Novém Zélandu se seznámil s vyučenou švadlenou a dcerou bohatého obchodníka s hedvábím Fredericou, která se za něj v roce 1866 provdala.
Během let, co se rodina musela kvůli Thomasovým pracovním ambicím, jistému neklidu a neustálé touze po dobrodružství často stěhovat, se páru postupně narodilo šest dětí. Žádný z Thomasových podniků však neměl příliš dlouhého trvání.
Nechal se zlákat líbivými příběhy
Pak přišel Thomas Bell s novým plánem – stát se obchodníkem na Tichomořských ostrovech. Vyzkoušel nejprve Tongu a poté ostrov Samoa, ale obchodní příležitosti se zde nezdály o nic lepší. Na Samoa se seznámil s kovářem jménem William Johnson, který mu vyprávěl o odlehlém tichomořském ostrově Raoul, na kterém žil několik let se svou ženou.
Johnsonovy příběhy o neuvěřitelně úrodném subtropickém ostrově, kde by vyrostlo naprosto cokoliv a který byl nyní liduprázdný a nikdo si ho nenárokoval, Thomase Bella naprosto uchvátily. Neváhal proto dlouho a rozhodl se s rodinou vydat vstříc nové příležitosti a dobrodružství.
Nedělní ostrov měl být rájem na zemi
Ostrov Raoul, nazývaný také Sunday Island, je největší ze souostroví Kermadec, izolované skupiny malých ostrovů ležících na půli cesty mezi Novým Zélandem a Tongou. Jde o území tak vzdálené a nedotčené, že se řadí mezi jedno z nejpůvodnějších mořských prostředí na světě.
Zdálo se, že neobydlený ostrov nabízel přesně to, co Bell hledal – úrodnou půdu, kterou si nenárokoval nikdo jiný a možnost být pánem celého ostrova. Přestože subtropické podnebí Raoulu bylo pro pěstování ovoce a zeleniny ideální, v jeho tyrkysově modrých vodách však nebylo žádné bezpečné kotviště.
Navíc zdejší počasí je velmi divoké a proměnlivé – cyklóny jsou častým jevem. Také jde o vulkanický ostrov. Poslední osadníky, kteří na ostrov vstoupili před Bellovými, zasáhla v roce 1870 sopečná erupce.
Thomas Bell se však nenechal odradit a věřil tomu, že po předchozích osadnících i kovářově rodině toho na ostrově mnoho zůstalo. Od surovin a materiálů po nejnutnější věci k přežití.
Nakoupil nějaká semena a další nezbytnosti a na ostrov je zavezl kapitán McKenzie, který slíbil, že se na ostrově za tři měsíce znovu zastaví a přiveze čerstvé zásoby. Bellovi se do té doby mají po Raoulu porozhlédnout a rozhodnout se, zda budou chtít na ostrově zůstat.
Bellovi byli podvedeni
Když Bellovi vystoupili na břeh a McKenzieho loď zmizela v dálce, zjistili, že vešli do pekla na zemi. Vychytralý kapitán jim prodal shnilé a zkažené zásoby, a navíc je vysadil na dlouhé strmé pláži, obklopené útesy, kde zuřil mořský příboj. Samozřejmě McKenzieho již nikdy neviděli.
Několik dalších měsíců přežívali na pomerančích a batátech, zasazených předchozími osadníky. Když bylo dobré počasí, chytali ryby a jedli vajíčka rybáků. Posloužila i Bellova znalost divokých jedlých rostlin. Domy si museli postavit úplně od nuly, po předchozích obyvatelích zde nic nezbylo.
Strach z hladu
Také museli lovit. Thomas bral své dvě dcery (nejstarší bylo pouhých jedenáct let) na útesy lovit divoké kozy, které sem zavlekli velrybáři. Celých osm měsíců, které strávili na ostrově v Denhamském zálivu, museli snášet krysy, zavlečené také velrybáři, a bouře, které jim znemožňovaly rybaření a lov.
Krysy jim ničily rostliny, které Bellovi vysadili, a další zásoby. Neustále tak hrozilo, že umřou hlady nebo na nějakou nemoc, kterou mohly krysy přenášet. Teprve po osmi měsících svitla naděje. Objevil se americký velrybář, který ale neměl volné místo na lodi. Alespoň dal rodině nějaké zásoby jídla.
Záchranná loď
Téměř po dvou letech na ostrově, během kterých se přestěhovali z Denhamského zálivu na druhou stranu, aby unikli krysám a vysokým útesům, proplula kolem ostrova další loď. Ta naštěstí směřovala do Aucklandu a Thomas Bell se s ní rozhodl odplout pro další zásoby.
Manželka s dětmi mezitím zůstala sama na ostrově. Thomas se zanedlouho vrátil s důležitými zásobami a oblečením a domluvená loď poté ještě připlula se všemi možnými jedlými rostlinami a pěti dělníky, kteří měli Bellovým na Raoulu pomoct. Život na ostrově hned získal jasnější barvy a Bellovi měli důvod zůstat.
Rozhodli se zde žít nastálo
V následujících letech měli Thomas s manželkou další čtyři děti. Pěstovali širokou škálu rostlin včetně granátových jablek, cukrové třtiny, mnoho druhů banánů i čaje a kávy. Zvěsti o rodině na Raoulu se mezi velrybáři šířily a lodě u ostrova zastavovaly, aby rodině poskytly zásoby a nakoupily vypěstované produkty.
Bellovi měli ostrov v podstatě pro sebe. V roce 1889 sice připlulo několik osadníků, ti však život na ostrově brzy vzdali, otrávení neustálými cyklónami a zemětřesením. V roce 1913 starší děti z ostrova odešly, a naopak se zde usadilo několik dalších rodin.
Odešli až kvůli válce
V roce 1914, s počátkem hrozícího konfliktu na obzoru, Bellovi z ostrova odešli natrvalo. Již nebylo bezpečné zde zůstat, a proto se rodina s těžkým srdcem odstěhovala těsně před vypuknutím první světové války.
Nedlouho po návratu na pevninu se manželství Bellových rozpadlo a každý z nich se vydal svou cestou. Thomas Bell se nedokázal usadit a Frederica naopak zůstala v Aucklandu až do své smrti. Na ostrov Raoul se již nikdo z rodiny znovu nevrátil.
Jejich příběh poprvé vyprávěla druhá dcera Bellových až ve svých osmdesáti letech jedné novozélandské novinářce. Vydaný článek se stal senzací, a práva na zfilmování příběhu rodiny Bellových dokonce koupil Walt Disney.
Zdroj: historyextra.com, nzherald.co.nz, dailymail.co.uk
Autor: Michaela Pauerová
