Nejspíš každému z nás už se někdy stalo, že při pohledu na někoho zívajícího začal sám otevírat ústa a cítit se unaveně. Dokonce i obrázek někdy může tento reflex podnítit. Někdy stačí o zívání jenom mluvit, takže pokud se vám chce zívnout právě teď, nezlobíme se.
Otázkou ale je, proč. Proč lidé zívají a co způsobuje, že je tato činnost tak nakažlivá? Většina z nás si myslí, že zívání je známkou únavy nebo znuděnosti. Věděli jste ale, že někteří lidé často zívají například u zpěvu nebo cvičení?
A odborníci dodnes nepřišli na to, proč tomu tak je! Zívání je součástí nás všech, každý z nás se s tím potýká, ale je to zkrátka ještě neprozkoumaná oblast a spousta věcí o něm není zcela jasná.
Dva typy zívání
Podle informací na houstonmethodist.org rozlišují odborníci dva typy zívání. Tím prvním je zívání samovolné, které většina z nás zažívá při únavě. Druhým typem je právě zívání vyvolané pohledem nebo pouhou myšlenkou na jiného zívajícího člověka.
I když není zcela jasné, proč lidé zívají, existuje několik teorií. Tento proces totiž může našemu tělu v několika věcech ulevit, jde tak o jakousi automatickou obranu například právě při únavě.
Zíváním své tělo nakopneme, dodáme mu energii. Regulujeme díky němu mozkovou teplotu, do krevního oběhu v těle přivádíme více kyslíku a v neposlední řadě má podle mnohých odborníků pomáhat udržet naši svalovou tkáň pružnou.
Nejen o posledním bodu se mnoho vědců a lékařů pře. Oficiální výzkumy o zívání prozatím ukazují jeho skutečnou příčinu jako nejasnou a další materiály jsou stále zpracovávány.
Jediné, čemu většina z odborníků věří, je regulace teploty mozku. Právě tímto směrem se tedy v poslední době výzkumy vydávají. Co se nakonec potvrdí, je možná otázkou i několika let.
Proč je nakažlivé?
Podobně jako u toho, proč vůbec člověk zívá, i u otázky, proč je zívání vlastně nakažlivé, odborníci hodně tápou. Opět ale existují nějaké méně či více potvrzené teorie.
Zívání podle vědců může být formátem sociální komunikace, kterou jsme převzali od našich předků. A to i proto, že se projevuje už od dětství. Miminko začne zívat, pokud zívá jeho maminka, ale funguje to i naopak.
Podle všeho mohlo docházet pomocí této komunikace k dorozumívání už mezi pravěkými lidmi v jeskyních, kteří ještě neuměli mluvit, a proto při zívání vydávali hlasité zvuky. To konec konců některým z nás zůstalo.
Tento jev je společný nejen lidem, ale také primátům, a dokonce domestikovaným psům. Pro vědce je další záhadou, že zatímco u divokých psů nikdy nakažlivost zívání nebyla prokázána, mezi těmi domácími je to poměrně běžné.
Ačkoli se vědcům podařilo o zívání zjistit poměrně velké množství informací, celá řada otázek ještě visí ve vzduchu. To, že je zívání nakažlivé a pravděpodobně každý z vás aspoň jednou během tohoto článku zívl, to je ale bez debat.
Zdroj: frontiersin.org, houstonmethodist.org
Autor: Šárka Cvrkalová
