Byl prvním, kdo překonal Grónsko od východu na západ, přiblížil se k severnímu pólu blíže, než kdokoli před ním, a stal se jedenáctinásobným národním šampionem v běhu na lyžích.
Arktický průzkumník, vědec i humanitární pracovník, který se aktivně zapojil do globálních humanitárních krizí v Arménii a Rusku. Málokterá historická osobnost má tak rozmanitý životopis jako Fridtjof Nansen.
Byl vychován v disciplíně
Narodil se v norském Akeru v roce 1861. Přestože nevyrostl v chudých poměrech, rodiče, kteří tvrdě pracovali, byli na svého syna přísní, aby mu vštípili smysl pro povinnost, úctu k lidské práci a soběstačnost. Jejich výchova mu později velmi pomohla vytrvat tam, kde ostatní selhali.
Nansen již od dětství sdílel matčinu lásku k přírodě. Rád testoval svou odolnost a vydával se vstříc dobrodružství v divočině norského venkova. Brzy dokázal na lyžích ujet přes osmdesát kilometrů za den.
Norský šampion v běhu na lyžích
V devatenácti letech vyhrál mistrovství republiky v běhu na lyžích a svůj titul následující roky ještě jedenáctkrát obhájil. Jeho fyzické schopnosti se později ukázaly jako nepostradatelné během jeho arktických průzkumů.
V roce 1881 začal studovat zoologii na univerzitě v Oslu, svůj zájem během studia rozšiřoval i na další obory, především oceánografii. Během druhého roku na univerzitě se vydal na výzkumnou výpravu za tuleni do Grónska, kde strávil čtyři měsíce na velrybářské lodi a seznamoval se s polárními podmínkami.
Pro někoho nehostinná oblast Nansena fascinovala natolik, že se po odevzdání doktorské práce rozhodl do Grónska znovu vydat a prokázat svou teorii, že celé grónské vnitrozemí je pokryté ledovcem. Se svým týmem vyrazil z Islandu v červnu roku 1888.
Na saních a lyžích překonali vnitrozemí Grónska
Cesta byla považována za mimořádně nejistou – rozhodl se totiž Grónsko přejít od východu na západ. Tedy od řídce obydleného východního pobřeží k západní části, kde už byli lidé i zásoby, tedy bezpečné útočiště. Předchozí expedice se vždy pokoušely přejít ostrov v opačném směru.
Risk se vyplatil a v říjnu toho roku Nansen se svým týmem bezpečně došli do eskymácké vesnice na západním pobřeží. Byli prvními průzkumníky, kteří prošli Grónsko.
Nansen si dal od dobrodružství krátkou pauzu, aby se v září 1889 oženil s Evou Sarsovou. Stejně jako jeho matka, byla i Eva nekonvenční ženou. Slavná norská mezzosopranistka byla mimo jiné ženskou průkopnicí lyžování. Klidný manželský život však Nansen dlouho nevydržel a brzy se nechal zlákat dalším dobrodružstvím.
Výprava k severnímu pólu
O čtyři roky později se vydal na severní pól. Ke své cestě chtěl Nansen využít a prokázat svou teorii, že z východu na západ proudí arktický oceánský proud, který ho tak na lodi může zanést až k severnímu pólu.
Revoluční teorie byla samozřejmě v rozporu s představami tehdejších arktických průzkumníků. V jeho plánu ho ale podpořila norská geografická společnost. Nechala mu postavit loď, kterou pojmenovala Fram (česky Kupředu).
Nansen se svou posádkou vypluli na Fram v červnu 1893 z norského Vardo. Nansenova teorie se ukázala jako správná a loď byla opravdu unášena po proudu stovky kilometrů. Bohužel však proud loď nevedl přímočaře a nezanesl ji tak blízko k pólu, jak si Nansen myslel.
Na dlouhé měsíce Fram uvízla v ledových krách
Nansen se proto rozhodl se svým přítelem Johansenem pokračovat na sever na psích spřeženích. Přestože byli nuceni se po necelém měsíci z expedice vrátit, dostali se k severnímu pólu blíže než kdokoli jiný předtím. Fram se triumfálně po tříleté plavbě vrátila do Norska v září 1896 a Nansen byl zahrnut ovacemi.
Nansen poté publikoval několik knih a právem byl považován za předního odborníka na polární oblasti. Během následujících let podnikl ještě několik výzkumných cest.
Jeho průzkumy zastavila až 1. světová válka
Ani tehdy však Nansen nezahálel. Poté, co začal být kritický nedostatek potravin v zemi, ačkoli Norsko bylo neutrální, odcestoval do USA, aby vyjednal uvolnění blokády. Po skončení války se angažoval ve Společnosti národů a účastnil se mírové konference v Paříži. Důrazně se zasazoval o uznání práv menších a méně vlivných zemí.
V roce 1920 pomohl repatriovat téměř půl milionu válečných zajatců ze Sovětského svazu. O rok později téměř sám organizoval pomoc obětem hladomoru v Rusku a zachránil miliony životů.
V roce 1922 mu byla udělena Nobelova cena za mír. Slavný arktický průzkumník zemřel na infarkt o osm let později. Jeho odchod byl poznamenán poctami nejen v Norsku, ale po celém světě.
Zdroj: allthatsinteresting.com, en.wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
