Na první pohled připomíná spíše hvězdici nebo chapadla. Květnatec archerův je přitom obyčejná houba, která jen trochu děsí svým nevšedním zjevem. Ale to není všechno, v odéru by mohla směle konkurovat i hadovce smrduté. Jak se sem ale tato pro nás exotická houba vůbec dostala?
Jak už to tak bývá, mají v tom prsty lidé. S největší pravděpodobností se její výtrusy zapletly s ovčí vlnou z australského dovozu. Květnatec archerův totiž původně rostl jen v Austrálii, Tasmánii a na Novém Zélandu.
Objevil se i v ostravské zoologické zahradě
V Evropě se mu daří už sto let a postupně se šíří. V Česku se první zmínky o těchto pekelných chapadlech objevily v šedesátých letech minulého století, konkrétně v jižních Čechách. Před třinácti lety dokonce vyrostla i v ostravské zoologické zahradě.
Květnatec archerův se ale pomalu začíná vyskytovat i na severu kontinentu. Vypadá to, že se už dokázal adaptovat na růst v chladnějším podnebí.
Vyjdete-li si teď na houby do smíšených lesů, je možné, že tuto houbu červeno-černé barvy potkáte. Šanci máte až do konce podzimu. Vyskytuje se ale i v těch listnatých nebo na zahradách. Libuje si na odumírajícím dřevě, z nějž získává živiny.
Oslizlá ramena dosahují několika centimetrů
Mladé plodnice však ještě nemají ona charakteristická chapadla, ale jsou vejcovité a ne tak syté. Když je houba zralá, pukne a objeví se červená oslizlá ramena dosahující délky několika centimetrů. Plodnice se ale celkem rychle rozpadá, jedná se řádově o hodiny. Proto je setkání s květnatcem spíše o štěstí.
Pokud se vám to podaří, určitě vás bude bít do nosu hnilobný zápach. Na něj totiž láká hmyz, který pak šíří výtrusy.
Chuťově připomíná sýr nebo rybu, ale konzumace se nedoporučuje
V mnohém se tedy podobá námi známé hadovce smrduté ze stejné čeledi hadovkovitých, jejíž mladé plodnice se dokonce konzumují. U květnatce to není doporučováno, tato houba příliš chuťově dobrá není, ačkoliv prý trošku připomíná sýry nebo rybí maso.
Ačkoliv si květnatec na večeři nejspíš nedáme, naším lesům nevadí. Původní mykoflóru nijak neohrožuje, a tak si ji houbaři nebo lidé na procházce mohou aspoň vyfotit na památku.
Autor: Šárka Blahoňovská
