K povolání kata měl původně odpor, ale funkce popravčího byla tehdy dědičná. Byl francouzským královským katem za vlády krále Ludvíka XVI. a vrchním popravčím první Francouzské republiky. Téměř čtyřicet let vykonával v Paříži trest smrti a vlastní rukou popravil téměř 3000 lidí, a to včetně samotného krále. V Paříži ho nazývali „Velký Sanson“.
Rodinná dynastie Sansonů vykonávala ve Francii popravčí řemeslo po šest generací. Charles-Henri Sanson byl čtvrtým a nejznámějším katem v rodině. Jeho krvavá kariéra zahrnovala dobu, kdy se popravovalo mečem, i příchod gilotiny, kterou Sanson jako nový popravčí nástroj pomáhal zkoušet a testovat.
Henriho pradědeček Charles Sanson byl vojákem francouzské královské armády. Popravčím v Paříži byl jmenován v roce 1688. K tomuto povolání se dostal úplnou náhodou. Když měl nehodu při jízdě na koni, musel vyhledat pomoc. Našel ji právě v domě pařížského popravčího.
Zamiloval se do jeho dcery a až do zasnoubení neměl o povolání budoucího tchána ani tušení. Jelikož byl jediným mužem v rodině, po jeho smrti toto řemeslo převzal a byl jmenován oficiálním pařížským katem.
Rodinné „dědictví“
Protože byla tato funkce dědičná, katem se pak musel stát každý další nejstarší mužský potomek v rodině. Třetí ze Sansonů, Charles Jean-Baptiste, sloužil jako vrchní popravčí celý život. Zplodil šestnáct dětí, dospělosti se dožilo pouze deset z nich.
Chtěl být lékařem
Nejstarším z jeho synů byl právě Charles-Henri. Tomu se však povolání kata vykonávat nechtělo. Narodil se v Paříži v roce 1739 a namísto zájmu o rodinný „podnik“ studoval medicínu na škole v Rouenu. Když se však zjistilo, že je jeho otec kat, musel školu opustit, aby nepošpinil její pověst. Následně byl vzděláván soukromě.
Katův učedník a jeho křest ohněm
Svému údělu však nemohl uniknout a jako pomocník kata začal pracovat již od svých patnácti let. V roce 1757 dokonce asistoval u mimořádně příšerné popravy Roberta-Francoise Damiense. Náboženského fanatika, který se pokusil zavraždit krále Ludvíka XV. Čekala ho za to drastická smrt – měl být rozčtvrcen koňmi.
Předtím mu ještě byly popáleny ruce sírou a horkými kleštěmi odtrhány kusy masa z těla. Poté kat přivázal každou z mužových končetin k jinému koni a vyslal je vpřed. Jenže ani po dvou hodinách utrpení se Damiensovy končetiny nechtěly odtrhnout od těla.
Právě mladý Henri Sanson navrhl šlachy naříznout mečem, aby se ukončilo Damiensovo utrpení. Zločincovo tělo bylo roztrháno, přihlížející dav jásal a torzo muže bylo spáleno. Mladý Charles-Henri Sanson si získal uznání.
Oficiálně získává rudý plášť
Když pak jeho otec náhle ochrnul na polovinu těla po mozkové příhodě, Henrimu nezbylo než opustit studium medicíny a převzít práci kata po otci. Částečně i proto, aby zajistil rodině živobytí.
Zdroj: E. Lampsonius (Eugène Eustache Lorsay) (1822-1871), Public domain, via Wikimedia Commons
Úřad vrchního popravčího oficiálně získal až po smrti svého otce v prosinci roku 1778. S ním dostal i krvavě červený plášť – poznávací znamení popravčího mistra. Tuto pozici pak zastával dalších sedmnáct let, než na místo nastoupil jeho syn Henri.
Perfektní poprava byla věda
Většinu poprav prováděl Charles-Henri Sanson s dalšími pomocníky, kterých bylo až šest. Povolání kata nebylo tak „snadné“, jak by se na první pohled mohlo zdát. Popravy měly přesně danou hierarchii.
Šlechtici bývali obvykle setnuti mečem, obyčejní lidé pak pověšeni. Tento proces pro kata mimo jiné zahrnoval složitější výpočty pro nalezení správné délky lana tak, aby účinně zlomilo lidský vaz.
Loupežníci a bandité pak byli lámáni na kole či vystavováni a ponecháni vyhladovění, počasí i klovajícímu ptactvu. Být dobrým popravčím znamenalo být zběhlý ve všech postupech, technických aspektech i symbolických a divadelních prvcích, které byly důležitou součástí popravy.
Odděleni od společnosti
Lidé se však katů více báli, než že by je respektovali, ačkoli byli důležitou součástí společnosti. Sansonové technicky vzato patřili mezi nižší šlechtu. Například v kostele však museli mít popravčí vlastní lavici, a když kat procházel, lidé si často z pověrčivosti odplivli.
Zavedení gilotiny
V roce 1789 vláda navrhla v rámci osvícenských ideálů rovnosti společenských tříd jednotný způsob popravy – stětí. Charles-Henri Sanson však věděl, že čisté stětí, dokonce i mečem, není tak snadný úkol. Stal se tak prvním zastáncem stroje na dekapitaci, navrženého Josephem-Ignacem Guillotinem.
Podílel se také na jeho testování a vývoji a byl prvním katem vůbec, který gilotinu použil. Nejprve ji zkoušel na ovcích, prasatech a také mrtvých lidských tělech, než byla gilotina připravena na svůj debut. První popravu gilotinou provedl Sanson v dubnu roku 1792, kdy popravil loupežníka a vraha Nicolase Jacquese Pelletiera.
Sansonova nejvýznamnější poprava
Během svého působení provedl Charles-Henri Sanson 2918 poprav, včetně popravy panovníka Ludvíka XVI. Ačkoli nebyl zastáncem monarchie, zpočátku se velmi zdráhal krále popravit.
Odmítnout tuto povinnost by však znamenalo zostuzení rodinného jména a nebezpečí pro celou rodinu. Krále popravil a podle rozkazů pak musel zvednout jeho hlavu, aby ji ukázal přihlížejícímu davu.
Sanson ke konci života zažíval velký stres. Nejen z popravy krále, ale i po sobě jdoucí řady poprav svržených úředníků, kteří se v době revolučních změn rychle střídali u moci. V té době vzrostl počet poprav na několik desítek denně.
V průběhu Velké francouzské revoluce řídil významné popravy například Charlotty Cordayové, Ludvíka Filipa II. Orleánského, Maximilliena Robespierra, 22 girondistů a dalších. Nikdy však nestrpěl ponižování popravených a své pomocníky pečlivě hlídal.
Když jeden z nich nafackoval setnuté hlavě Charlotty Cordayové, považoval to Sanson za nepřijatelné a nechal ho za trest na tři měsíce zavřít. Celý život také bojoval za to, aby na něj veřejnost nenahlížela jako na vraha.
Bylo to rizikové povolání
Jeho nástupcem se měl stát starší syn Gabriel, který pracoval jako jeho asistent. Zemřel však poté, co sklouzl z lešení, když ukazoval davu useknutou hlavu. Novým nástupcem se proto stal mladší syn Henri, který pod otcovým přísným dohledem vedl například popravu Marie Antoinetty.
Poslední kat z rodu
Vrchním pařížským katem se stal v roce 1795, když se otec rozhodl „odejít do důchodu“ a přestěhoval se na venkov. Posledním katem z rodu Sansonů byl ještě vnuk Clement. Tomu byla funkce nakonec odebrána, jelikož zastavil svou gilotinu, aby získal finance na svůj zhýralý život. Charles-Henri Sanson zemřel v roce 1806 ve věku 67 let a je pochován na pařížském hřbitově v Montmartru.
Zdroj: en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com
Autor: Michaela Pauerová
