Měla to být obyčejná procházka, na kterou Petr se svým psem chodil pravidelně každý den. Přesto se toho dne stalo něco, na co Petr musí myslet ještě několik měsíců poté. Se svým zážitkem se rozhodl s námi podělit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Do redakce přišel e-mail od Petra, který se hned v jeho úvodu přiznal, že není naším čtenářem. Přesto chtěl popsat, co se mu stalo.
Na procházku chodím každý den
„Společně se psem Robbiem chodím na procházku každý den,“ píše na začátku Petr. „Máme svoji trasu, kterou chodíme pořád dokola. Znám tu cestu jako své boty,“ vysvětluje.
I toho dne, který se Petrovi nesmazatelně zaryl do paměti, se společně s chlupatým mazlíčkem vydali na svoji oblíbenou procházku. Cestu jim však zkřížil nález fotoaparátu. „Ležel tam na zemi a nikde nikdo nebyl,“ popisuje Petr. „Nenapadlo mě, že bych ho ukradl,“ dušuje se. „Ale nemohl jsem ho tam nechat jen tak ležet. Tak jsem ho vzal s sebou domů,“ přiznává.
Chtěl jsem zjistit, komu patří. Obsah fotoaparátu mě vyděsil
„Strčil jsem foťák do kapsy a vydal se s Robbiem na zbytek cesty,“ pokračuje Petr. „Až doma jsem se do fotoaparátu podíval. Myslel jsem, že tam třeba uvidím člověka, kterému patří,“ píše o svém plánu, který ale nedopadl tak, jak si představoval.
Obsah fotoaparátu Petra upřímně vyděsil. Byly tam fotografie několika mladých lidí, kteří byli zvláště oblečeni. Fotili se s dýkami, které si přikládali ke krku, byly tam dokonce fotografie pořezaného zápěstí. „Byl jsem v šoku z toho, co jsem viděl,“ přiznává nám Petr otevřeně.
„Byly to ještě děti, nemohlo jim být více než třináct nebo čtrnáct let,“ popisuje, co ve foťáku našel. Petr nám napsal, že po tom, co viděl ve fotoaparátu, zavolal policii. Vrátil se s fotoaparátem zpátky na místo, kde ho našel. Nebyl si jistý, jestli ty poblázněné děti neběhají někde okolo a nevyvádí něco, čeho by mohly litovat.
Policie začala pátrat po dětech z fotek
„Jakmile jsem policii vylíčil situaci a oni shlédli fotografie, pustili se do pátrání,“ vysvětluje Petr. „Na fotkách bylo patrné, že si děti fotily, jak se různě poškozují. Vypadali jako nějací fanatici, vyznavači emo stylu nebo tak něco,“ popisuje. Petra poslali domů. Nic víc udělat nemohl.
Fotografie neprozradily jména a najít někoho jen podle fotky, to není jen tak. „Byl jsem nervózní a měl jsem o ty děti strach,“ přiznává se. „Policie mi řekla, že jsem tam zbytečný, a já odešel domů. Stejně jsem na celou věc ale musel myslet,“ pokračuje.
Hrůzné fotky měly naštěstí dobrý konec
„Druhý den mi policie volala, že se děti našly a že jsou v pořádku,“ napsal Petr do e-mailu. „Neskutečně se mi ulevilo,“ přiznává.
Ačkoli se jeho zážitek udál na podzim loňského roku, stále na něho musí myslet. Fotografie dětí má stále před očima a doufá, že už dostaly rozum.
Autor: Natálie Kabourková
