Když za Zuzanou poprvé přišla její dcera s nápadem, že by se chtěla odstěhovat do Německa, pokoušely se o milující mámu mdloby. Přání své jediné dcery okamžitě zavrhla. Nepřipadalo v úvahu, aby se dcera Simona odstěhovala za hranice.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Už je to půl roku, co Zuzana zná plány své dcery. Ačkoli s jejím rozhodnutím nesouhlasí, pravý důvod, proč tomu tak je, jí říci nemohla.
Myslela jsem, že je to špatný vtip
Simona mi jednoho dne řekla, že by chtěla žít v Německu. Když jsem ta slova slyšela, zastavila se mi v žilách krev. V první okamžik mě napadlo, že je to špatný vtip.
Dcera však o životě za hranicemi básnila jako smyslů zbavená. Dívala jsem se na ni a jen letmo poslouchala, proč se tak moc žene právě do Německa.
Rázně jsem její nápad smetla ze stolu. Osmnáct jí ještě nebylo, stále za ni rozhoduji. A ani poté nebudu souhlasit s tím, aby odešla bydlet právě do Německa.
Dcera se na mě zlobí. Nemohu jí říci pravdu
Mé rozhodnutí u Simony samozřejmě vyvolalo velkou nelibost. Rozzlobila se na mě, a jak už to u dospívajících bývá, vyčetla mi, že jí chci zkazit život.
Přitom nevěděla, že se snažím její život udržet přesně takový, jaký v tu dobu byl. Věděla jsem, proč se tolik bráním tomu, aby se odstěhovala do Německa, ale dceři jsem to říci nemohla.
Je to velké riziko. Co kdyby ji našel?
Jen já znám pravdu. Simona není biologickou dcerou mého manžela, ačkoli si to oba myslí a myslet si to budou i nadále.
Ve skutečnosti je to pozůstatek špatného rozhodnutí, které jsem jednoho dne udělala.
Byla jsem v té době s kamarádkami v Německu. Je to necelých osmnáct let zpátky, svého muže jsem ještě ani neznala. S holkami jsme toho večera v baru něco vypily a já strávila noc s neznámým mužem.
Dceru jsem před ním schovala
Až pozdě mi došlo, co je zač. V té době závislý na drogách, holdoval alkoholu. Po společně strávené noci se mě snažil několik měsíců uhánět.
Když zjistil, že jsem těhotná, naháněl mě o to více. Dceru jsem před ním schovala, přestěhovala se a doufala, že mě nikdy nevypátrá. Po nějaké době to vzdal.
Nyní se bojím, že by na sebe mohli natrefit. Byla by to sice velká náhoda, ale i ty se dějí, ne? A kdyby na to přišel, prozradil by dceři pravdu. Zničilo by to úplně všechno a to já prostě nedopustím.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Každé dítě bude jednou plnoleté a mít právo rozhodovat se samo za sebe. Ač se to rodičům nemusí líbit a chtějí pro své dítě jen to nejlepší, tak mají v takový moment jen omezenou moc. Na budování dobrého vztahu a výchovy dítěte slouží rodičům podle zákona prvních 18 let. Je to tedy právě během této doby, kdy je v jejich moci vypěstovat dobré vztahy mezi sebou a svým potomkem. Stejně jako zeď není postavena najednou, ale po každé jedné cihle, stejně tak je budován i vztah. Pokud člověk pokládá chybně jednu cihlu za druhou, pak se nelze divit, když nám za nějaký čas taková zeď spadne.
Každý má samozřejmě právo dělat chyby, ale stejně tak má i povinnost nést za ně zodpovědnost. V rodinném prostředí, které by mělo být tím nejbezpečnějším a nejdůvěrnějším místem člověka, by měla panovat co nejotevřenější komunikace. To se týká i všelijakých chyb, pocitů viny či studu. Nikdo z nás není dokonalý, ale lži a tajnosti ubližují důvěře, která by měla v rodině být. Žít navíc celý život ve strachu z odhalení takového tajemství je pro člověka velice nezdravé, vysilující a zúzkostňující.
Nehledě na to, že dcera má právo vědět, kdo je či není jejím biologickým otcem. Už jen z možných zdravotních důvodů, pro které může být dědičnost významný faktor. Dále je třeba vzít v potaz, že je to již téměř 18 let, co se přešlap paní Zuzany odehrál. Je její strach, že by její dceru v Německu její biologický otec našel, oprávněný? Nebo se jedná o vypěstovanou úzkost, která byla dlouhá léta posilována a upevňována držením onoho tajemství?
