Zita byla odmalička zvyklá na venkovský život. Na rozdíl od jejích sourozenců, kteří vždy rádi pomáhali okolo domu, ona měla velké sny o tom, jak bude jednou žít v Praze. Ještě na střední škole si myslela, že se jí tento sen nikdy nesplní. Později ale nastoupila na vysokou, kam nějaký čas dojížděla, a po dokončení školy se nastěhovala do hlavního města natrvalo.
Zita je z velké rodiny. Její dvě sestry a jeden bratr se všichni usadili na venkově. Zůstali poblíž rodičů, se kterými se vídají, a práci si našli v blízkém okolí. Ona ale měla vždy daleko větší ambice.
Už na střední jsem věděla, že chci zažít ruch velkoměsta
„Každý se mě ptal, čím chci být. Věděla jsem, že mě čeká budoucnost v kanceláři v Praze, po večerech večírky a lepší společnost. Venkov mám ráda, ale žila jsem vždy v domnění, že velké město je jediné místo, kde se dají vydělat slušné peníze,“ říká Zita. Když dostudovala gymnázium v malém městě, kam dojížděla autobusem, nastoupila v Praze na ekonomickou školu.
„Dojížděla jsem každý den půl hodiny vlakem. Neměla jsem tehdy ještě peníze na podnájem. Díky dobrým výsledkům ve škole jsem se ale dostala na praxi do reklamní agentury. Tam jsem zpočátku jen vypomáhala. Když jsem nastoupila nastálo, přestalo mě dojíždění bavit a našla jsem si byt.“
Makám jako šroub. Spolubydlící je navíc asi kleptomanka!
Zita se ze začátku z nového bydlení radovala. Začala bydlet u stejně staré ženy, která hledala někoho do volného pokoje ve společném bytě. „Peníze za nájem se mi zdály poměrně dobré, a navíc to bylo kousek do práce. Říkala jsem si, že si konečně začnu užívat pravý pražský život. Při dojíždění jsem totiž znala jenom trasu z Hlavního nádraží do práce,“ říká Zita.
Jenomže po několika měsících zjistila, že Praha není taková, jakou si ji vysnila. V práci stráví Zita i deset hodin denně, vrací se utahaná a na večírky nemá čas. Pokud náhodou někam vyrazí, rozhodně to podle ní nefunguje jako ve filmech. „Nikdy se na mě neusmál žádný chlap. Spíš na mě každý kouká, jako by moje vesnická aura byla vidět a já pro ně byla podřadný člověk,“ svěřuje se.
Kromě toho se Zita nevyspí. „Jsem zvyklá na svůj klid. Na vesnici je vždy ticho. Tady mi neustále jezdí pod oknem auta nebo zpívají nějací opilci. A aby toho nebylo málo, moje spolubydlící mi nejspíš krade věci.“
Podle Zity to začalo maličkostmi. Z pokoje jí zmizely třeba kapesníčky nebo ponožky. Jenomže časem se začalo jednat o další věci. „Jednou jsem u ní na stolku viděla knížku, kterou jsem dlouho hledala. Tvrdila mi ale, že je to její výtisk a já si svůj někam založila. Také se mi ztratily hodinky a poměrně pravidelně mi mizí z ledničky moje jídlo,“ říká Zita. Po pár hádkách se ale rozhodla raději problém ignorovat, aby se nemusela se spolubydlící hádat.
„Život v Praze asi není pro každého. Mám sice skvělou práci a mezi přáteli dobrou pověst, ale jsem každým dnem unavenější. Možná jsem měla zůstat ve svém malém pokoji a pomáhat rodině s farmou. Někdy si říkám, že jsem si zvolila tu horší cestu. Už je ale pozdě všechno měnit,“ říká Zita na závěr.
Autor: Šárka Cvrkalová
