Všichni víme, že vztahy jsou komplikované, často je zapotřebí udělat kompromis, aby vztah mohl dál fungovat. Není ale možné, aby jeden z partnerů byl jen otrokem toho druhého. A přesně tak si v manželství se Zdenou připadá Vladimír.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
O svůj příběh se s naší redakcí podělil i Vladimír, který neví, co si má počít se svou vlastní ženou. Miluje ji už od svých šestnácti let, ale poslední dobou mu dochází, jak se vlastně stal jen loutkou, která plní její příkazy. Jeho žena ho navíc zesměšňuje i před jejich přáteli.
„Mám ji rád, ale stále víc mám pocit, že naše manželství funguje jen na základě mojí poslušnosti. Máme být přece partneři, ale já stále skáču, jak ona píská. Nechci ji ztratit,“ píše Vladimír a dodává, „ale musím s tím konečně něco udělat.“
Jsem jejím sluhou, nejvíc toho využívá před našimi přáteli
„Do Zdeny jsem se zamiloval už ve svých šestnácti, v pětadvaceti jsem si ji vzal. Máme spolu syna a naše rodina zdánlivě vypadá jako perfektní. Vždy jsem si říkal, že chci být ten typ muže, kterému nevadí svou ženu opečovávat a ve všem jí pomoct. Vlastně bych udělal vše, oč mě požádá. A tak jsem to i vždy dělal. Ale začal jsem si všímat, že toho má žena vlastně zneužívá,“ vypráví Vladimír.
„Když potřebuje, kamkoli ji odvezu, dám jí peníze na nákup nebo jí sám pořídím, co potřebuje. To je samozřejmě v manželství běžné a myslím, že tak by měl vztah fungovat. Jenže v poslední době jsem si všiml, že žena mě využívá opravdu na všechno. Například k úklidu nebo vaření. Vždy jsem jí s tím pomáhal, ale najednou jsem si všiml, že vše dělám sám.”
Vladimír vypráví, že si vlastně nedokázal vzpomenout, kdy pro něj jeho žena naposledy něco udělala. „Zdena prostě doma nic nedělá. Když má hlad, řekne mi, ať jí něco přichystám. Dřív mě aspoň požádala, ale teď mi to spíš přikáže. Bere mě prostě jako samozřejmost. A když jí opravdu jídlo udělám, ani mi nepoděkuje,“ stěžuje si Vladimír.
„Nejhorší je to ale před našimi přáteli. Přijde mi, že ostatní baví na můj účet. Vypráví jim o mně a společně se smějí mým excesům z mládí. Je to ponižující. Navíc mě při jejich návštěvě neustále posílá do kuchyně pro další občerstvení, proto se ani nestihnu proti tématu konverzace ohradit. Opravdu mě to ponižuje.”
Rozhodl jsem se, že nebudu plnit její příkazy
Vladimír si řekl, že už se dál nenechá svou ženou jen zneužívat a ponižovat. Rozhodl se, že si s ní o tom promluví.
„Řekl jsem Zdeně, že ji mám rád, ale že v poslední době se mi s ní nežije dobře. Nepřipadám si totiž jako její partner, ale jen jako její podržtaška, který plní její příkazy. Bohužel se z promluvy stala hádka, která vygradovala tak, že jsem jí vlastně obvinil ze šikany. Při zaznění tohoto slova se samozřejmě urazila a několik dní se mnou nepromluvila. O pár dní později mi dokonce opět přikázala, ať udělám večeři, takže jsem se hned ohradil a připomněl jí naší diskuzi. A nastala další hádka.“
Vladimír uznává, že nastalá domácí atmosféra se mu nelíbí. Ví, že tím trpí nejen on, ale i syn, který teď kolem rodičů chodí po špičkách.
„Zkusil jsem si se ženou ještě jednou v klidu promluvit. Řekl jsem jí, že nemám problém jí dál se vším pomáhat, jen nechci, aby mi to pořád přikazovala a brala to jako samozřejmost. Uznala, že to možná párkrát přehnala a zkusí se to odnaučit. Věřím, že to spolu zvládneme a budeme opět rovnocennými partnery jako dřív.”
Autor: Gabriela Kibicová
