Když jsem ovdověla, Vilém se stal tím jediným, co mi v mém životě zbylo. Mám svého syna opravdu ráda, ale je spousta situací, které si řeší zkrátka po svém. A já mám trochu strach, že se jednou obrátí i proti mně, ačkoli do dnešního dne se tak nestalo.
Vilém byl na základní škole terčem posměchu. Nebyl žádný konkrétní důvod, chlapec byl prostě jiný, rád sám. Neměl moc kamarádů a ve větších partách se tak spikli proti němu. Jednou si mě do školy zavolali, že nosí po kapsách do třídy nůž. Nepřišlo mi to jako nic závažného, slíbila jsem, že ho bude nechávat doma. Dostal ho k narozeninám a byl to obyčejný malý nožík.
O pár dní později mě ale volali znovu, že jednomu chlapci kdosi rozřezal bundu. A jelikož se ten hoch s Vilémem dvakrát nemusel, padla vina na mého syna. On se nakonec ke všemu i přiznal a dostal tenkrát třídní důtku. To byl ale pouze začátek všeho.
Na střední se začal prát
Zdroj: 123RF.COM
Ze střední školy chodil co týden s nějakým tím monoklem na oku. Vždycky mi jenom řekl, že ten, kdo mu to udělal, vypadá mnohem hůř. Když jsem na třídních schůzkách slyšela jednu paní vyprávět, že má její syn zlomenou ruku, ale odmítá říci, kdo mu to udělal, učitelé jí řekli, že se poslední dobou hodně hádal s Vilémem.
Vilém doma úplně s klidem v hlase přiznal, že se poprali a ten kluk nešťastně spadl ze schodů. Byla jsem na něho přísná, křičela jsem a snažila se mu objasnit, že prát se s lidmi problémy neřeší. Tenkrát poprvé vyjel na mě. Křičel, že ničemu nerozumím, že kdyby žil táta, bylo by všechno jinak. Dva dny se mnou nemluvil a potom mi oznámil, že chce se střední školou skončit.
Odstěhoval se a já se s ním snažím nevídat
Bylo mu osmnáct, moje slovo nemělo žádnou váhu. Začal pracovat v jednom nočním baru, kde se jeho slovní i fyzické potyčky jenom znásobily. Stal se z něho statný muž, chodil do posilovny, většinu hádek ukončil jednou ranou. Nikdy neměl žádný problém s policií. V nočních podnicích jsou takové události poměrně časté a nikdo tam neřeší nějakou tu menší rvačku.
Vilém se konečně stal oblíbeným, v baru si našel přátele stejného ražení. Sice se i s nimi často popral, druhý den byli ale zase nejlepšími kamarády, i když všichni s monokly na očích. Jednou za čas mě syn kontaktuje. Chce se stavit, popovídat si. Obvykle to vyřeším tak, že zajedu k němu do baru, kde sice jako stará paní vyčnívám mezi mladými rváči, ale mám jistotu, že na mě nebude křičet.
Domů si zvu Viléma málokdy. Obvykle si povídáme jenom o jeho práci, penězích, jakmile začnu s tím, že by si měl najít holku, je na mě nepříjemný. Kdykoli se pokusím navázat téma, které se mu nelíbí, chová se jako hulvát. Nikdy mi neublížil fyzicky, i tak se ho ale bojím a stykům s ním se poslední dobou raději vyhýbám.
Autor: Šárka Cvrkalová
