Osud paní Tamaře nepřál a neumožnil jí mít vlastní dítě. Ani po několika pokusech se jí nepodařilo otěhotnět. Nepomohly ani snahy o umělé oplodnění. V srdcích paní Tamary i jejího manžela ale bylo tolik lásky, že se s tíhou osudu chtěli poprat. Proto se společně rozhodli pro adopci.
Moc jsem si přála mít dítě
„Když moje kamarádky jedna po druhé postupně otěhotněly a následně přivedly na svět ten malý uzlíček štěstí, stále častěji jsem si pohrávala s myšlenkou, že už bych si také přála dítě,“ vypráví paní Tamara. „Bylo mi v té době 27 a s manželem jsme se shodli na tom, že už jsme na založení rodiny připraveni. Proto jsme se začali snažit o miminko. Nechávali jsme tomu však volný průběh a doufali jsme, že se příroda brzy sama postará o to, že otěhotním,“ vysvětluje.
Paní Tamara s manželem sice nechali vše na přírodě, ta ale bohužel byla proti nim. O miminko se svépomocí snažili dva roky, ale každý měsíc jim přinášel zklamání. Proto se rozhodli pro umělé oplodnění, což je v mnoha ohledech náročný proces s nejistým výsledkem. Paní Tamara absolvovala celkem tři pokusy, ale ani jednou to nevyšlo.
Nechtěla jsem se smířit s tím, že nebudu matkou
Paní Tamara přiznává, že se zpočátku cítila hrozně. Měla pocit, že jako žena selhala, protože není schopná přivést na svět dítě. Nechtěla se smířit s tím, že by se nestala matkou. S manželem proto začali uvažovat o adopci.
„Podání žádosti o adopci je první věc, možná ta nejjednodušší. Následně jste nuceni doložit spoustu formalit, řeší se váš příjem i záznam o bezúhonnosti v trestním rejstříku,“ vysvětluje Tamara. „Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme to s manželem zvládli a celým procesem úspěšně prošli,“ usmívá se.
V České republice se na adopci dítěte čeká v průměru od jednoho roku do pěti let. Tamara s manželem se adoptovaného syna dočkali po dvou letech.
Konečně jsme byli rodina
„Po adopci chlapečka jsme konečně byli plnohodnotná rodina. Byla jsem odhodlaná zajistit mu v životě vše, co bude potřebovat. V roli matky jsem byla neskutečně šťastná a myslela si, že to má manžel stejně jako já. Spletla jsem se,“ přiznává Tamara.
„Nejdříve jsem si toho nevšimla. První náznaky, že je něco špatně, jsem zpozorovala až půl roku poté, co s námi Tadeášek žil. Bylo vidět, že manžel není šťastný, a já nechápala proč,“ uvažuje Tamara nahlas.
Neunesl vědomí, že to dítě není naše
Ačkoli paní Tamara říká, že s adopcí souhlasili oba dva, její manžel rok poté od ní i od malého chlapce odešel. Dle Tamary neunesl vědomí, že Tadeášek nebyl jejich vlastní dítě.
„Chápu, že se každý s touto skutečností popasuje po svém. Pokud ale manžel měl nějaké pochybnosti, měl se mi svěřit ještě před tím, než jsme zažádali o adopci. Teď jsem na malého chlapce zůstala sama. Navíc jsem přišla o muže, kterého stále miluji. Na druhou stranu nevím, jestli se za to, že to manžel neunesl, na něho vůbec mohu zlobit. Musím se s tím zkrátka poprat sama,“ ukončuje vypravování Tamara s odhodlaným úsměvem na tváři.
Tamara,
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
