Tamara se považuje za trpělivého člověka, kterého jen tak něco nerozhází. Ani její pohár trpělivosti ale není bezedný a Tamara se o tom před nedávnem přesvědčila. Chování manželovy maminky dlouhé roky přehlížela, ale co je moc, to je zkrátka moc.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Z úcty ke své tchyni Tamara poslušně mlčela. Ačkoli s jejími názory nebo počínáním kolikrát nesouhlasila, dámě v letech si zkrátka nedovolila nic říct. To ale jednoho dne skončilo.
Naše názory se často rozcházely
Moje názory a názory mojí tchyně byly často velmi rozdílné. Nedokázaly jsme se shodnout na nedělním obědě, natož pak na výchově dětí. Tchyně měla neustále potřebu nám do výchovy zasahovat.
Často jsem dostávala přednášky, že to či ono dělám špatně. Špatně jsem myla okna, špatně jsem jejímu synovi žehlila košile, špatně jsem s dětmi psala domácí úkoly.
Časem jsem k tomu zaujala takový postoj, že je zkrátka tchyně toho názoru, že ona ví a zná všechno nejlépe, a že nemá cenu jí v čemkoli odporovat.
Naučila jsem se její chování přehlížet
U manžela jsem bohužel nenacházela zastání. Nikdy by to sice neřekl nahlas, ale byl to svým způsobem mamánek, který na své matce visel.
Proto jsem se v zájmu nás všech naučila chování tchyně přehlížet, její názory a rady pouštět jedním uchem tam a druhým ven a docela to fungovalo.
Má snaha se začala bortit v okamžiku, kdy jsme se přestěhovali do nového bytu. Šetřili jsme na něho dlouho a konečně jsme měli něco, co bylo jen naše.
Usmyslela si, že nám to doma bude organizovat
Stěhování do nového bytu s sebou přineslo i nákup nového vybavení, protože velkou část jsme nechali v původním pronajatém bytě.
To byl kámen úrazu. Už při plánování se nám do toho tchyně neustále motala. Můj vkus a její vkus jsou jako nebe a dudy. Proto mi vadilo, když se snažila svůj vkus na vybavení uplatnit u nás doma.
Vrcholem všeho bylo, když donutila mého manžela, aby zrušil objednávku obývací sestavy a místo toho koupil tu, kterou mu doporučila. Dokonce ji s ním jela vybrat do obchodu! Mně samozřejmě nikdo nic neřekl.
Byla to poslední kapka!
Zrovna jsem byla doma, když se ozval kurýr, že veze obývací sestavu. Obličej se mi křivil znechucením, když jsem tu ohavnou obývací stěnu rozbalila.
Začala jsem zuřit. Asi hodinu poté se k nám přiřítila tchyně, skoro ani nepozdravila, hned letěla do obýváku a začala se rozplývat nad tím, co krásného nám vybrala. A ve mně bouchly saze.
Roky jsem byla trpělivá, ale to skončilo. Jen co tchyně překročila práh, vyhodila jsem ji. Koukala na mě jako tele na nová vrata, ale nezmohla se na slovo. Hned za ní letěl i manžel, kterému jsem přikázala, aby okamžitě zařídil odvoz té odporné sestavy.
Manžel se na mě doteď zlobí, jak jsem se k jeho matce zachovala. Mně se ale vnitřně ulevilo! Od té doby si tchyně drží odstup a mně to naprosto vyhovuje.
Autor: Nikol Kolomazníková
