Událost, kterou nám Světlana popisuje, se stala před rokem. Dodnes se za to ale stydí a přítel jí to připomene vždy, když jdou spolu do restaurace. Ona i její přítel si z prvního rande odnesli pořádnou ostudu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Světlana vyrůstala na vesnici. Její přítel žil nedaleko Prahy, kam často dojížděl za obchodníky kvůli práci. Jednou se proto rozhodl vzít ji s sebou. „Byla jsem v Praze maximálně jako malá dívka se školou, byl to pro mě velký zážitek,“ popisuje.
Vzal mě do drahé restaurace. Poručil nám humra a sushi
Když Adam navrhl Světlaně, že by měli zajít někam na jídlo, souhlasila. „Hned jsem ho táhla k nejbližší čínské restauraci, ale on řekl, že je to vlastně naše oficiálně první rande, tak musíme do nějakého luxusního podniku. Vybral místo, které pro mě bylo už od pohledu děsivé,“ popisuje čtenářka.
„Hned při příchodu jsem se chtěla posadit, ale přiběhl číšník a vybral nám úplně jiný stůl. Když jsem zažertovala, že takový luxus ve vidlákově nemáme, ani nehnul brvou. Došlo mi, že jsem trochu jako vetřelec. Vůbec jsem podle názvů v jídelním lístku netušila, co si vybrat. Přítel ví, že mám ráda ryby, tak nám objednal humra a sushi.“
Jenomže když Světlana ochutnala humra, zvedl se jí žaludek. „Už z toho, jak jídlo na talíři vypadalo, mi bylo špatně. Ale chtěla jsem mu dát šanci. Bohužel mi nechutnalo, a tak jsem nedojedla. Přítel mi tedy nabídl alespoň sushi. Jenomže ani syrová ryba v kombinaci s řasou nebyla nic pro mě.“
Ve snaze zbavit se nepříjemné chuti vytáhla Světlana z kabelky lahev s vodou. „Víno, které nám donesli, jsem dávno vypila. Netušila jsem, že když si loknu vlastní vody, přijde hned číšník a výrazně mě upozorní, abych si objednala místní pití, nebo že mě za konzumaci přineseného nápoje mohou z restaurace vyhodit.“
Adam se tehdy nakonec přítelkyně zastal. Oznámil číšníkovi, že jídlo bylo vynikající, že ona jenom není na takový luxus zvyklá. „Celou konverzaci slyšelo několik lidí od okolních stolů. Měla jsem za to, že když jsme restauraci opouštěli, všichni sledovali jenom mě.“
Od té doby chodíme jedině na kung-pao
„Přítel dal tehdy vysoké dýško, omluvil se za moje chování a venku se pak omlouval mně, že prý jsme měli jít opravdu spíš na čínu,“ říká Světlana. „Jemu chutnalo a nenapadlo ho, jak náročné může být takové pohoštění pro mě. Všechno ale bral s humorem.“
Dnes, když jde Světlana se svým přítelem do restaurace, raději si vybírají takovou, kde se dá objednat svíčková nebo kung-pao. „I tak si ale Adam nikdy neodpustí hloupé připomínky,“ přiznává čtenářka.
„Několikrát se mi o té ostudě dokonce zdálo. Byla jsem zkrátka vidlák, který neměl v takové restauraci co dělat. Ale i tak jsem příteli vděčná za ten zážitek a za to, že mám ostudu do konce života.“
Autor: Šárka Cvrkalová
