Když za mnou šestiletý syn přišel s otázkou, jak se dělají děti, zpanikařila jsem. Od zvídavého dítěte jsem zvyklá na všelijaké otázky, ale zrovna s touto mě syn opravdu zaskočil. Nepřemýšlela jsem a řekla první hloupost, která mě napadla.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nenapadlo mě, jak moc svojí nerozvážnou odpovědí synovi zavařím. Rozpoutala jsem totiž něco, co si nezasloužil. A to jen proto, že jsem nebyla schopná říct mu pravdu.
Pořád se na něco ptá
Můj šestiletý syn je opravdu zvídavé dítko. Není dne, kdy by mě nezasypával všemožnými otázkami. Mít s ním trpělivost není vždy jednoduché.
Malé dítě nechápe, že například máte něco na práci. Když třeba platím účty a potřebuji se soustředit, nemám zrovna náladu na otázky.
Přesto se snažím synově zvídavosti vyhovět, jak jen se dá. Někdy mě svými otázkami zaskočí, jindy překvapí, pak rozesměje.
Tuhle otázku jsem nečekala
Jednoho dne měl syn Honzík opět zvídavou náladu a jako zdroj odpovědí si vybral mě. Bohužel to bylo zrovna toho dne, kdy jsem musela doma dohánět pracovní resty.
Seděla jsem u notebooku a snažila se soustředit na práci. Každou chvilku mě Honzík vyrušil nějakou otázkou, na kterou očekával okamžitou odpověď.
Pak přišla otázka, jak se dělají děti. Zatrnulo mi, tuhle otázku jsem nečekala – tedy jednou ano, ale proč zrovna teď? Odpověděla jsem první věc, která mě zrovna v ten okamžik napadla. A byla to chyba!
Netušila jsem, jak moc tím synkovi zavařím
Stál přede mnou, díval se mi do očí a netrpělivě očekával odpověď na otázku, jak se dělají děti. Ani nevím proč, ale vybavila se mi pohádka, ve které si rodiče dítě uplácali z hlíny.
A přesně to jsem synovi řekla. Když chtějí rodiče miminko, uplácají ho z hlíny a ono do rána obživne. S touto odpovědí se syn spokojil a já se vrátila k práci.
V tu chvíli mě nenapadlo, jak moc moje nerozvážná a hloupá odpověď synkovi zavaří. Došlo mi to následující den, když jsem ho ve škole vyzvedávala s pláčem.
Všechny děti se mu smějí
Syn seděl v šatně a plakal. Stály u něj další dvě děti, které se mu smály, a když mě viděly, odběhly jinam. Ptala jsem se Honzíka, proč pláče. Jeho odpověď mě rozesmutnila.
Prý spolužákům vyprávěl, jak se dělají děti. Ony se mu vysmály, že to se děje v pohádce a ve skutečnosti to takhle nechodí. Byla moje vina, že se mu smály a ukazovaly si na něj.
Bylo mi synka líto, ale co jsem mohla dělat? Zavařila jsem mu nechtěně a mrzelo mě to. Ještě toho odpoledne jsem mu řekla pravdu. Zkreslenou, ale lepší než tu pohádkovou.
Autor: Natálie Kabourková
