Cizímu člověku jsem u silnice zastavila za svůj život všehovšudy třikrát. Po poslední zkušenosti ale rovnou říkám, že to bylo naposledy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Toho dne jsem byla pracovně až v Brně. Cestou domů se mi zželelo mladíka stojícího na kraji silnice, který se snažil zastavit alespoň jedno auto.
Nebylo to poprvé
Manžel by to sice neviděl rád, ale stopaře jsem svezla už třikrát. Vůbec poprvé jen krátce poté, co jsem dostala řidičák.
Když jsem se toho dne vracela domů, bylo něco kolem třetí odpoledne, zželelo se mi slušně vypadajícího mladého muže.
Jelikož jsem stopaře předtím vzala do auta dvakrát a nikdy nenastal žádný problém, i jemu jsem zastavila a rozhodla se udělat dobrý skutek. Byla to chyba.
Nezdál se mi úplně v pohodě
Když jsem k němu přijížděla, připadal mi jako slušný mladý muž. Jenže když jsem stála přímo u něho, už se mi tak v pohodě nezdál. Spíše naopak.
Bylo už pozdě na to zase dupnout, musela jsem ho nechat nastoupit. Litovala jsem toho krátce poté, co za sebou zabouchl dveře a já se s autem rozjela.
Bylo jasné, že ten mladík na něčem jede. Nejenže podivně smrděl, ale mluvil na mě tak rychle, že jsem mu kolikrát ani nerozuměla.
Začala jsem se bát
Ujeli jsme jen pár kilometrů a já začala pociťovat strach. Mladík měl podivně vykulené oči, zrychlená gesta a pořád máchal rukama.
Nevyznám se v tom, ale tušila jsem, že úplně čistý nebude. Něco v tom muselo být, takhle se lidi nechovají ani tehdy, když jsou opilí. Musely v tom být drogy!
Ačkoli mě prozatím nijak neohrožoval, jeho přítomnost mi nebyla ani trochu příjemná. Drmolil na mě věty beze smyslu a já se na sobě snažila nedat najevo, že se ho bojím.
Nechtěl vystoupit
Několikrát jsem se ho ptala, kam chce svézt, pokaždé mi řekl něco jiného. Dvakrát jsem mu zastavila, ale on odmítl vystoupit.
Soustředila jsem se na řízení a všimla si, že začal šmátrat v batohu. Lekla jsem se, že třeba vytáhne stříkačku nebo něco ještě horšího.
Vytáhl tzv. brko a chystal se zapálit si přímo v autě. Důrazně jsem odmítla, aby kouřil za jízdy a opět mu nabídla, že mu zastavím – může si vystoupit a zakouřit si. Nechtěl.
Už nikdy více!
V momentě, kdy nedal na má slova a drze si zapálil, mezitím co na mě něco nesmyslně blekotal, už jsem propadala vzteku i panice.
Zastavila jsem na okraji silnice a rázně ho požádala, aby si vystoupil. Opět mě odmítl. Nevěděla jsem, co si počít, tak jsem vytáhla mobil a předstírala, že volám na policii.
Mladík zbystřel a v tu ránu se začal dobývat z auta ven. Jen co za ním zaklaply dveře, dupla jsem na plyn a ve vteřině byla pryč.
Stopaře už nikdy nevezmu, tahle zkušenost mě nadobro vyléčila. Nechutný smrad jsem z auta dostávala ještě měsíc a někdy se stane, že nastoupím a pořád mám pocit, že ten puch cítím.
Autor: Nikol Kolomazníková
