Jako průvodčí pracuji už patnáct let. Za tu dobu jsem byla svědkem mnoha věcí, ale ještě nikdy se mi nestalo to, co při jedné z nočních jízd vlakem. Procházela jsem soupravu a kontrolovala, zda je všude klid. Také jsem potřebovala cvaknout jízdenky nově příchozím cestujícím. Pohled do jednoho z kupé mi vyrazil dech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Viděla jsem toho hodně
Jako průvodčí se denně setkávám s desítkami lidí. Tahle práce mě baví, ačkoli je pravda, že kolikrát není jednoduchá.
Za patnáct let, co se pohybuji ve vlacích, jsem toho viděla hodně. Jen tak něco už mě z míry nevyvede. Ale tuhle se stalo něco, na co ještě teď šokovaně vzpomínám.
Procházela jsem vlak, všude byl klid
Měla jsem zrovna noční. Jako je to pravidlem, procházela jsem vlakem, kontrolovala jízdenky těm, kteří nově nastoupili.
Nahlížela jsem do jednotlivých kupé. Ze svých letitých zkušeností vím, že po nocích se může stát ledascos, proto si dávám pozor, co se děje ve vlaku, který mám jako průvodčí svým způsobem na starost.
Všude byl klid. Někteří cestující podřimovali, jiní hleděli do telefonů. Pak jsem ale nahlédla do kupé, ve kterém byl jen jeden cestující.
Pohled na něj mě zaskočil
Viděla jsem mladého muže, jak sedí schoulený v rohu sedačky, rukama se drží kolem kolenou a vyděšeně se rozhlíží okolo sebe.
Nedalo mi to, očividně nebyl v pohodě, proto jsem otevřela dveře kupé a slušně se ho zeptala, zda je všechno v pořádku.
Když mě spatřil, vykoulil oči a začal ustrašeně křičet, ať honem zavřu, než si pro něho přijdou. Zaskočeně jsem stála mezi dveřmi a nechápala, co se děje.
Naháněl mi strach
Nejdříve jsem nevěděla, co na to říci. Pak jsem se ho zeptala, kdo si má přijít a znovu zopakovala, zda je v pořádku.
Sevřel objetí svých kolen ještě pevněji, vykulenýma očima mi hleděl za záda, snad jako by opravdu čekal, že někdo každou chvíli přijde.
Pak znovu zamumlal, že ho najdou, že určitě brzy přijdou. Tehdy mi došlo, že je určitě pod vlivem nějaké látky. Spěchala jsem za řidičem soupravy.
Už jsem viděla úplně všechno
Dohodli jsme se, že na další stanici, kterou jsme měli asi patnáct minut cesty, zavoláme pomoc. Obrátili jsme se na linku policie, kde jsme vysvětlili situaci, a paní na lince nám slíbila, že do stanice pošle hlídku.
Těch patnáct minut mi přišlo daleko delších. Stála jsem nedaleko kupé, kde mladík stále seděl schoulený. Nemohli jsme vědět, jestli náhodou něco nevyvede.
Když vlak zastavil ve stanici a dva policisté si pro muže přišli, ulevilo se mi. Možná nebyl nebezpečný, možná ale ano. Nemohla jsem předvídat, co provede. Podle mě jsem se zachovala správně.
Autor: Natálie Kabourková
