I když tak na první pohled nevypadá, profese poštovní doručovatelky je dobrodružné povolání. Pošťačky vyrážejí na svou trasu v každém počasí a doprovod jim dělá jen těžká taška plná obálek a balíčků. Jejich obsah je ale často z celé věci to nejdobrodružnější.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Blanka pracuje jako poštovní doručovatelka už řadu let. Zvykla si na svou pravidelnou trasu a každý den se těšila na známé obličeje, které na ní potká. Zvykla si i na tíhu svojí kolečkové tašky, se kterou celou trasu projížděla, a už dobře věděla, kterým výmolům na cestě se vyhnout. Ale nakonec se našlo něco, co dokázalo překvapit i ji.
Moje práce, moje láska
Začala jsem pracovat jako pošťačka hned po mateřské dovolené. I když to možná zní, že jsem vzala práci, která na mě tak trochu zbyla, opak je pravdou.
Poštovní svět mě vždycky fascinoval a i jako malá jsem si nejraději hrála právě na poštu. Měla jsem doma plno razítek, papírů a obálek a celou rodinu jsem nutila, aby si mezi sebou posílali dopisy, které jsem pak doručovala z pokoje do kuchyně a zase zpět. Když jsem tedy na místní poště narazila na inzerát poptávající doručovatelku v naší čtvrti, měla jsem okamžitě jasno.
Na téhle práci mě baví snad všechno. Nevadí mi ani, že můj rajón je pořádně kopcovitý, alespoň se udržuji v kondici. Každý den potkávám známé tváře a líbí se mi, že společně vždy prohodíme pár vět.
Dobře vím, co mě čeká
Musím přiznat, že mi práce vyhovuje i tím, že má svoje stále stejné tempo i náplň. Nejsem právě fanoušek velkých změn a určitý stereotyp mi vlastně dělá dobře. A tady zkrátka vím, co mě čeká.
Každý den začínáme brzy ráno společně s kolegy. Roztřídíme zásilky a pak už každý po vlastní ose vyrážíme ven s onou pověstnou modrou taškou na kolečkách. Už si pamatuji nazpaměť, komu pravidelně nosím pohledy z ciziny, komu důchod a komu, nenapravitelně, obálky s pruhem.
Samozřejmě jsem nikdy žádné psaní neotevřela. Někdy ale pouštím uzdu fantazii a přemýšlím, co asi stojí v dopise, nad kterým se jeho adresát rozzářil, sotva jsem mu ho předávala do rukou. A co byl třeba v tom, který ten, komu byl dopis určen, roztrhal hned poté, co ho vylovil ze schránky.
Myslela jsem, že mě nic nepřekvapí
I to ráno vypadalo všechno jako obvykle. Měla jsem připravenou svou tašku a chystala se k odchodu na roznášku, když mě zastavil kolega s trochu potměšilým pohledem. Že prý tu pro mě mají jednu takovou specialitu. Budu si kvůli ní muset maličko zajít mimo obvyklou cestu, ale jsem pro tuhle zásilku prý rozhodně ta pravá.
Pokrčila jsem rameny. Občas jsme si s kolegy takhle vypomáhali a nebyl důvod to neudělat i dnes. Kolega ale k mému překvapení na chvíli zmizel i s mojí taškou. Když ji vrátil, vypadal ještě víc poťouchle, ale neřekl ani slovo a jen mě spěšně vystrčil ze dveří.
Paní, utíká vám dopis!
Vyrazila jsem ven a už po pár metrech jsem si všimla divných pohledů lidí, které jsem míjela. Někteří se usmívali, jiní mračili, ale všichni mě upřeně pozorovali a otáčeli se za mnou. Začínala jsem být nesvá. Děje se snad něco?
Ušla jsem dalších pár metrů, když jsem viděla, že se ke mně blíží muž, kterému jsem pravidelně nosila důchod. „Paninko! Jeden dopis vám utíká z tašky!” zvolal vesele a mě polil studený pot. Trhla jsem sebou a podívala se na svojí tašku. Její horní část se vzdouvala, jako by pod ní bylo něco živého. Jedna z obálek se snažila vybojovat si svojí cestu ven.
V duchu už jsem viděla ty černé scénáře. Co když opravdu nějaký blázen nacpal do tašky nějaké zvíře? Co když je to nejapný žert kolegů, který jsem měla odhalit mnohem dřív?
Obálka byla dost velká, vlastně velmi velká! Určitě by se do ní leccos živého vešlo. Nevydávala ale žádné zvuky, a tak jsem ji opatrně přidržovala a klopýtala s taškou na adresu, kam jsem tenhle divný balíček měla doručit.
Narozeniny s překvapením
Když jsem dorazila na adresu napsanou na balíčku, brala jsem ho do ruky tak opatrně, jak jen to šlo. Překvapilo mě ale, že byl velmi lehký. Třesoucím se prstem jsem zazvonila na zvonek a čekala, zda mi někdo otevře. Tuhle podivnost rozhodně nechci nést zpátky na poštu!
Za chvíli se opravdu otevřely dveře a v nich se objevila štíhlá mladá dívka. Když viděla obálku, rozzářila se nadšením. Sotva jí držela v rukou, nedočkavě ji roztrhala.
Z obálky vyskočil nafukovací balónek! Bylo k němu připevněné narozeninové přání a slečna se celá tetelila radostí.
Nakonec jsme se tomu obě dvě zasmály. Její narozeninové překvapení překvapilo nejen ji.
Autor: Daniela Jílková
