Na smrt milovaného člověka se nikdy nedokážete připravit. Když taková situace nastane, srazí to na kolena i toho nejsilnějšího z nás. Petra nám e-mailem poslala svůj příběh, ve kterém popisuje nejen neskutečnou bolest ze ztráty milovaného muže, ale také snahu své tchyně udržet ji po jeho smrti v naprostém celibátu.
Manžel věděl, že zemře
„Manžel měl rakovinu a metastáze po celém těle,“ tak začíná e-mail paní Petry, která dále pokračuje vysvětlením, že se na jeho nemoc bohužel přišlo příliš pozdě. V tu dobu již měl metastáze na plicích i na páteři a nějaké útvary lékaři našli i v jeho hlavě.
Zdroj: 123RF.COM
„Manžel věděl, že zemře. Doktoři mu nedávali více než pár měsíců života a ani tak nebyla jeho budoucnost jistá. Konec mohl přijít prakticky kdykoli, proto jsme několik posledních měsíců žili v neustálém strachu, že právě ten den je náš poslední. Manžel odešel ve spánku jen pár dní před svými 45. narozeninami,“ píše paní Petra.
Tchyně si usmyslela, že mě bude držet zkrátka
„Smrt manžela mě neskutečně zasáhla. Ačkoli jsme již několik měsíců věděli, že konec přijde, stejně se na to nedokážete připravit. Všichni jsme jeho odchod nesli velmi těžce, stejně tak i moje tchyně, která se z jeho smrti nervově zhroutila.“
Paní Petra ve svém e-mailu píše, že tchyni nabídla, aby bydlela u ní. Nebyla na tom po zdravotní stránce nejlépe a Petře se zdálo rozumné, aby byla manželova maminka pod dozorem. To ještě netušila, jaký si na sebe uplete bič. Jen co se tchyně ze smrti syna trochu vzpamatovala, dala si za cíl, že svoji snachu bude držet zkrátka.
Zdroj: 123RF.COM
Zakazovala mi randit s jinými muži
Příběh paní Petry pokračuje slovy, ve kterých popisuje těžký život pod dohledem přísné tchyně. Ta totiž zastávala názor, že Petra musí truchlit a nemá nárok na lásku. Proto jí dlouhé roky zakazovala randit s jinými muži a jakoukoliv potencionální známost od ní odháněla.
„Ani po dvou letech po manželově smrti jsem podle tchyně neměla právo na to, abych se znovu zamilovala. Neustále mi připomínala, že láska mého života odešla a bylo by ode mě nevhodné, abych si našla náhradu. Já ale stále silněji cítila, že vedle sebe prostě někoho potřebuji. Tchyně ale rozhodla, že budu žít jako jeptiška,“ píše paní Petra.
Vzepřít se jí dokázala až po pěti letech
Roky plynuly a tchyně paní Petru stále držela jako na oprati. Nemohla se seznamovat ani scházet s muži. Kdykoliv se o něco takového pokusila, začala jí tchyně křivdit a obviňovat ji z toho, že jejího syna vlastně nikdy nemilovala, když je schopná tohle mu udělat. Dlouhých pět let tak paní Petra žila sama a na žádného muže se nemohla ani podívat.
„Od smrti manžela uplynulo pět let. Nebudu lhát, stále mě jeho ztráta bolí, ale cítím, že už jsem připravená na nový vztah. A jsem přesvědčená, že by můj manžel nechtěl, abych do konce života zůstala sama. Proto jsem se konečně tchyni vzepřela a začala svůj život žít podle sebe a nikoli podle její přísné taktovky. Mám přítele, se kterým jsem šťastná. Jdeme na to pomalu, nikam nespěcháme. Je mi ale jasné, že mi to tchyně nikdy neodpustí a bude to brát jako zradu,“ to jsou poslední odhodlaná slova paní Petry a nám nezbývá než jí popřát hodně štěstí.
Autor: Nikol Kolomazníková
