Každý vztah si zaslouží občas trochu okořenit. Malé spiklenectví obou zúčastněných a společně prožité dobrodružství je prostě nejen přitažlivé, ale i zdravé.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Pavlína žije se svým partnerem Honzou už patnáct let. Ale rozhodně se spolu nenudí, a když už to náhodou vypadá, že se v jejich vztahu rozhostil divný klid, jeden nebo druhý přijdou s nápadem, jak zase stojaté vody rozpohybovat.
Život prostě není nuda
Moje máma vždycky říkala, že jsme se s Honzou prostě narodili jeden pro druhého, protože žádný jiný by s námi nevydržel. Její hlášky jsem zvyklá brát trochu s nadsázkou, ale zrovna na tomhle komentáři rozhodně něco je.
Já i můj muž se neradi nudíme a rádi se smějeme. A když není zábava, vymýšlíme, co dělat, aby zábava byla. Naše děti pochopitelně podědily tuhle báječnou vlastnost po nás dvou, a tak je u nás doma zkrátka živo.
Honza je takový ten mistr sarkasmu a ironie a někdy umí zahrát věci tak dokonale, že ani já na něm nepoznám, jestli právě mluví o nějakém bláznivém vtipu, nebo myslí svoje sdělení vážně.
Všichni dohromady jsme rodina, kterou ne každý umí vystát. V našem příbuzenstvu se o nás ví, že když už na nějakou rodinnou oslavu dorazíme, jsme obvykle zdrojem té největší šílenosti, která se na ní stane.
Vzpomínky na dětství
V létě slavila sedmdesáté narozeniny moje teta a jak je u nás v rodině zvykem, pozvala na oslavu úplně všechny. A tím myslím opravdu úplně všechny.
Do jejího domu se sjelo příbuzenstvo z celé republiky i ze Slovenska, takže se potkala opravdu pestrá směsice lidí. Tetě se ale musí nechat, že je schopná zorganizovat skvělé oslavy a na jejich přípravě si dává opravdu záležet.
Její dům mám ráda, strávila jsem v něm jako malá nejedny prázdniny. Má obří zahradu plnou starých košatých stromů. V koruně jednoho z nich mi před spoustou let děda postavil domeček, který se ve větvích pořád ještě drží. Každý ze stromů jsem měla nějak pojmenovaný a pro mou mladší sestru jsem kreslila mapy, které ji měly dovést k pokladům schovaným pod těmi stromy.
Celý dům pak vždycky působil jako hrad plný tajemných zákoutí, které neustále podněcovaly naši fantazii. Na oslavě se ukázalo, že tohle místo podněcovalo i fantazii mého muže.
Svůdnější zprávu mi nikdy neposlal
Párty byla v plném proudu. Vypadalo to jako naše běžná rodinná oslava, ze které by asi normální lidi trefil šlak. Všude bylo spousta dětí, křiku a výskotu, bodří strýcové se mísili s uhlazenými podnikateli a teta zářila štěstím.
Na Honzovi jsem ale dobře viděla, že už mu ta sešlost plná dětí a tetiček a strýčků trochu leze na nervy. Začínal se rozhlížet kolem a ten pohled jsem znala. Přesně takhle se tváří vždycky, když má ty svoje roupy a pak vyvede něco, čím vykolejí i mě.
A znám ho dobře, jeho kousek na sebe nenechal dlouho čekat. Za chvíli se nenápadně vypařil z místnosti, kde jsme v tu chvíli byli. O další chvilku později pípla na mém mobilu zpráva: „Sejdeme se v domku na stromě, lásko. Dáme si pořádně do těla. ;-)”
Moje fantazie se rozjela na plné obrátky. Jako kdyby najednou všichni kolem zmizeli, měla jsem v hlavě jen to, co všechno budeme ve skrýši na stromě vyvádět a nemohla jsem se dočkat. Vyplížila jsem se ven a běžela na zahradu.
Ty se mi snad zdáš
Cesta ke stromu, na kterém byl domek postavený, mi přišla prostě nekonečná. Běžela jsem zahradou a sama jsem se musela červenat nad tím, co mě napadalo. Myšlenka na to, že jen pár metrů od nás pořád probíhá bujará oslava, byla neskutečně vzrušující.
Vyřezaným okénkem jsem zahlédla Honzovy vlasy a ještě jsem přidala do kroku. Za běhu jsem si stihla rozepnout horní knoflíčky na halence. Pak už jsem rychle začala šplhat nahoru. Když jsem ale stanula uvnitř domku, měla jsem pocit, že se mi to zdá.
Honza seděl rozvalený na matraci v koutě domku, před sebou měl gigantický kus tetina narozeninového dortu a dvě vidličky. Ládoval se, až se mu dělaly boule za ušima a výmluvným gestem mě vybízel, ať se k němu přidám. „Dáš si do těla se mnou?” zahuhňal s plnou pusou.
Spustila jsem ruce a začala jsem se smát. Zapnula jsem si halenku, usadila se vedle něj a chopila se vidličky. Nakonec to, že mě i po těch letech dokáže tak překvapovat, je i to, proč ho miluju.
Autor: Daniela Jílková
