Pavla měla pěkné bydlení v bytovce na vesnici, se kterým mohla být spokojená. Také chodila do zaměstnání, kde vydělávala průměrné peníze, spoustu přátel a míst, která pro ni od dětství znamenala všechno. Toho všeho se ale rozhodla vzdát za vidinou lepší budoucnosti.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Už od puberty jsem si myslela, že se jednou přestěhuji do Prahy. Že tam najdu lepší práci, vztah a skvělé bydlení,“ vypráví čtenářka. „Až téměř ve čtyřiceti jsem se rozhodla, že to skutečně vyzkouším.“
Myslela jsem, že mě tu nic nedrží
„Měla jsem pár vztahů, ale nic vážného. A tak jsem si myšlenku, že v Praze mě čeká ten pravý, přidala ke všem ostatním plusům, proč se odstěhovat,“ vysvětluje čtenářka.
Pavla se rozhodla v podstatě ze dne na den. Našla si malou garsonku, která byla ihned k nastěhování, dala výpověď v práci, rozloučila se s nechápajícími přáteli. O týden později už bydlela v novém.
„Chtěla jsem si užívat ruchu velkoměsta. S několika kamarádkami, které jsem v Praze měla, jsem chodila po večerech do barů. To mě ale po měsíci omrzelo. A byla jsem nešťastná, protože se mi nepodařilo najít si práci, která by mě bavila,“ vypráví.
Pavla totiž nesehnala nic ve svém oboru a rozhodně nechtěla začít pracovat jako pokladní nebo jako obsluha v rychlém občerstvení. „Jsem účetní, ale ve firmách, kam jsem šla na pohovor, to bylo všude stejné. Prý se mi ozvou. Samozřejmě, že už jsem od nich nikdy nic neslyšela.“
Čtenářka přiznává, že na čas začala pracovat brigádně z domu, aby zvládala platit alespoň nájem. Sice si vydělala, ale mnohem méně než ve své původní práci. Na nějaké seznamování s muži jí navíc nezbýval čas.
Všechno bylo drahé, nic nešlo podle plánu
„Kamarádky mě neustále zvaly ven, chtěly se mnou projít snad každý bar, využít toho, že jsem konečně v Praze. To mě ale brzy přestalo bavit, navíc jsem na to neměla peníze.
Chyběla mi příroda, když jsem jim ale navrhla, abychom zašly raději do parku, měly pocit, že nemám peníze, a tvrdily, že mi pití zaplatí. Vlastně to byla i pravda a já se cítila hloupě,“ přiznává.
Pavla si nenašla pořádnou práci, musela se uskromnit, ztratila zájem o sociální život a její sny se během několika měsíců rozplynuly. Brzy se proto rozhodla, že se vrátí ke starému životu.
„Do staré práce už jsem se vrátit nemohla. Ani můj byt už nebyl volný. Ale naštěstí mi přátelé pomohli postavit se znova na nohy a já si díky nim brzy našla zaměstnání i místo k životu,“ říká Pavla.
Dnes už čtenářka ví, že není zlato všechno, co se třpytí. „Někdy zkrátka člověk myslí, že si přilepší, ale místo toho jen sám sobě podkopne nohy. Měla jsem všechno, nevím, proč jsem toužila mít víc.“
Autor: Šárka Cvrkalová
