Monika a Roman řešili na začátku svého manželství nepříjemný problém – Monice se nedařilo otěhotnět. Jelikož si ale manželé moc přáli miminko, rozhodli se tenkrát pro adopci. Po dlouhém čekání jim byl do péče svěřen chlapeček jménem Dominik.
Článek byl zaslán v těžkém období, kdy řádí koronavirus a byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Z Moniky, Romana a Dominika se rázem stala plnohodnotná rodina. Možná právě spokojenost a vnitřní klid způsobily, že se Monice po třech letech podařilo otěhotnět – a čekala rovnou dvojčata.
Snažili jsme se dva roky, bohužel marně
Dva roky jsme se měsíc co měsíc snažili počít miminko, ale osud nám nepřál. Pamatuji si, že jsem z toho byla velmi nešťastná a svoji špatnou náladu jsem přenášela i na manžela.
Byl to právě on, kdo přišel s nápadem, že si dítě adoptujeme. Nejdříve jsem tu myšlenku musela sama v sobě zpracovat, ale nakonec jsem souhlasila.
Nebylo jednoduché projít celým tím procesem a trvalo to hrozně dlouho. Nakonec jsme dostali do péče chlapečka Dominika a stali se rodinou.
K synovi přibyly ještě dva sourozenci
Možná za to mohlo mé vnitřní rozpoložení, možná za tím stál osud. Každopádně po třech letech od adopce jsem zjistila, že jsem těhotná.
Jaké to bylo překvapení, když jsme zjistili, že miminko nebude jen jedno, ale rovnou dvě. Malý Dominik se na sourozence moc těšil.
Když se děti narodily, s manželem jsme byli opravdu šťastní. Ani ve snu nás nenapadlo dělat mezi dětmi rozdíly – všechny tři jsme milovali stejně.
Synovi jsme neřekli celou pravdu. Máme strach z jeho reakce
Během let se stalo, že měl někdo poznámku týkající se podoby dětí. Třeba moje teta nemohla držet jazyk na uzdě a musela si rýpnout, že nám Dominik není ani trochu podobný.
Ten si toho samozřejmě všímal, ale my jsme ho ujišťovali, že je to v pořádku. Neřekli jsme mu celou pravdu o tom, jak k nám do rodiny přišel.
Několikrát jsme se o tom s mužem bavili – zda mu říci pravdu, nebo ne. Pokaždé jsme se shodli, že budeme mlčet. Báli jsme se jeho reakce.
Váháme, zda nebude rozumnější jít s pravdou ven
Syn je již dospělý, má svoji rodinu, žije spokojený život. Poslední dobou nás trápí myšlenka, zda bychom mu neměli říci, jak to vlastně celé bylo.
Trochu tomu přispívá skutečnost, že Dominikova přítelkyně v této nelehké době koronaviru nemůže otěhotnět – umím se vžít do její situace. Když padla první slova o tom, že uvažují o adopci, píchlo mě u srdce, že já sama svému synovi lžu.
Možná se s manželem odhodláme a synovi řekneme, že je adoptovaný. Nezbývá nám než doufat, že bude natolik rozumný a přijme to v pohodě.
Autor: Natálie Kabourková
