Mirka s manželem a dvěma dětmi žijí na malém městě už dlouho. Přesto si někteří sousedé stále nezvykli na tradici, kterou rodina má. Přitom není nic divného na tom se jednou týdně nají venku. Má to ale háček.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Je nám jedno, jestli mrzne, prší, nebo svítí slunce. V neděli se zkrátka jí venku a přesně ve dvanáct, ať se děje cokoli,“ popisuje Mirka. „Grilované maso se u nás v rodině jí na zahradě už spoustu let a snad nikdy jsme nevynechali.“
Bydlíme v bytě se zahradou, sousedi vidí každý náš pohyb
Rodina bydlí v malém bytě, ke kterému přilehá zahrada. Stejně tak to má i několik okolních bytů. Zahrady jsou odděleny jenom laťkovými ploty, takže je mezi nimi vzájemně velmi dobře vidět.
„Se sousedy si rozumíme, často sedíme venku a přes plot si povídáme. Že nás najdou na zahradě každou neděli ve dvanáct, je všem na sídlišti víc než jasné. Dělají si z nás legraci, že prý jsme snad z jiné planety.“
Na grilování masa by samo o sobě nebylo nic divného. „Děti milují sezení venku. Já mám ráda čerstvý vzduch a manžel zase maso,“ směje se Mirka. „Jenomže sousedé si všimli toho, jak precizní naše nedělní obědy bývají.“
Kromě toho, že si Mirka dává vždy záležet, aby se jedlo přesně ve dvanáct, už po několik let je jídlo vždy stejné: Pečené brambory a vepřová krkovička z grilu. „Po zbytek týdne se snažíme jíst zeleninu, nebo alespoň méně tučná jídla. Ale v neděli je vždy pořádný kus masa!“
Mráz, déšť ani sníh nás nezastaví
Nejvíc ze všeho všechny na sídlišti překvapuje, že může být jakékoli počasí, ale rodina se přesto ve dvanáct sejde u venkovního stolku. „I když mrzne nebo prší, vždy si pod střechou sedneme, pomodlíme se a dáme si náš oblíbený oběd,“ chlubí se čtenářka.
„Že nám mrznou ruce, nám nevadí, protože to skvělé jídlo nás zahřeje. Děláme to především proto, abychom byli zdraví, ale také kvůli rodinné tradici. Je to zkrátka něco, co k nám patří, a nechceme na tom nic měnit.“
Ani nevěřící pohledy sousedů a hloupé dotazy rodinu neodradí. „Když byly děti menší, braly to jako samozřejmost. Teď už jsou zvyklé a nic si nedělají z toho, že jim ve škole přezdívají Ufoni. Nejsme divní, jsme jenom sami sebou.“
Mirka je hrdá na to, že dokázala se svou rodinou vybudovat tradici, která je možná trochu podivná, ale prospívá zdraví a udržuje rodinu pohromadě. „Byla bych ráda, kdyby děti, až dospějí, jezdili zpět k rodičům na nedělní oběd i za několik let. Uvidíme, zda se nám ten záměr podaří naplnit,“ končí s vyprávěním.
Autor: Šárka Cvrkalová
