K domácímu násilí dochází i na mužích. S příběhem se nám svěřil Martin, který neví, co má dělat. Zatímco ve většině případů chová oběť k násilníkovi náklonnost, a proto mu násilí přetrpí a nikomu se nepřizná, on by od své ženy rád odešel. Jenže se bojí, že by musel s pravdou ven a mezi přáteli by byl za špatný příklad muže. Teď totiž tvrdí, že má modřiny po těle z boxu, na který už dávno nechodí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když se to stalo poprvé, myslel jsem, že na to má právo. Byla to obyčejná facka po tom, co jsem upustil a rozbil její oblíbený hrneček. Nešťastnou náhodou jsem si dal hlavou o roh skříně a začal krvácet,“ vykládá Martin. „Skončil jsem sice na pohotovosti, ale otřes mozku se nepotvrdil. Všem včetně doktorů jsem řekl, že jsem zakopl.“
Od toho dne mě psychicky týrala. Později začala i s fyzickým násilím
Martin říká, že tehdy očekával od ženy alespoň omluvu. I když to byla jeho vina, skončil v nemocnici na pozorování. Ona ho ale po návratu domů přivítala nadávkami, že si za to může sám. „Řekla mi, že pokud se nezačnu chovat jako chlap, bude mě bít častěji. Od toho dne mi dělá ze života peklo. Zkoušel jsem se s ní hádat, ale ona jen vyhrožovala, že řekne chlapům v hospodě, že jsem bábovka. Přestala mi vařit a nadávala mi. Já měl nakonec tak malé sebevědomí, že jsem se přestal bránit.“
Asi po půlroce života tímto stylem se Martin rozhodl pro změnu. „Když mi žena začala opět vyčítat, jak špatný chlap jsem, řekl jsem, že s ní už nechci být. Odpověděla mi, že nemám na to, abych se jí vzepřel. Skončilo to tenkrát tím, že mi v záchvatu agrese zlomila nos. Samozřejmě jsem nikomu neřekl pravdu. Vzpomněl jsem si ale, že jsem kdysi chodil na box, a chlapům jsem nakukal, že to mám z tréninku.“
Od toho dne předstírám, že chodím boxovat. Nevím, jak se ženy zbavit
Martin se nikdy nikomu se svým trápením nepřiznal. Je to už půl roku, co chodí mezi přátele jen občas a vždy zakrývá zranění. „Žena mě doma nutí uklízet, navíc mi kontroluje výplatu, mám z ní strach, a do hospody tak skoro nechodím. Když náhodou jdu, předstírám, že mám hodně práce. Přátelé se diví, že na ně nemám čas, ale myslí si, že chodím boxovat, takže mi to nemají za zlé.“
Martin se před kamarády stydí. Přiznává, že na tom, že je málo chlap, nejspíš něco je. „Vím, že mi to žena říká jen proto, aby mě tím psychicky týrala. Ale nejspíš je to i tak pravda. Opustit ji nemohu, protože by pak všem řekla, jaká bačkora jsem. Smáli by se mi a na vesnici bych byl za hlupáka. Takže vůbec nevím, co mám teď dělat,“ přiznává.
Autor: Šárka Cvrkalová
