Ačkoli jí několik let stále dokola opakoval jednu a tu samou písničku, Markétě to přeci jen nedalo, a nakonec poslechla svůj vnitřní hlas, který jí napovídal, že na příběhu jejího přítele něco nehraje.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Aniž by mu cokoli řekla, rozjela pátrání na vlastní pěst. Chtěla se ujistit, že je všechno tak, jak přítel Radek vyprávěl. Nakonec zjistila pravdu, která jí vyrazila dech.
Jeho příběhu všichni věřili. Až na mě
Radka jsem poznala před osmi lety. Přistěhoval se do našeho města a shodou okolností nás seznámil můj kamarád, který s ním pracoval.
Už tenkrát nám Radek v partě přátel vyprávěl svůj životní příběh. Všichni mu věřili, že nemá rodinu – jeho rodiče zemřeli a sourozence neměl.
I já měla zpočátku pocit, že je to pravda. Čím častěji jsme ale na tohle téma mluvili, tím více se mi zdálo, že na tom něco nehraje.
Možná jsem ho měla politovat. Já místo toho spřádala plán
Zatímco druzí Radka litovali, že to v životě neměl jednoduché, já v hlavě spřádala plán, jak se dopátrat k pravdě.
Aniž bych mu dala cokoli najevo, nebo snad nedejbože něco řekla nahlas, pustila jsem se do pátrání po pravdě na vlastní triko.
Uvědomovala jsem si, že scénáře mohou být jen dva – buď Radek celou dobu říkal pravdu a tehdy bych musela přiznat, že jsem mu křivdila, nebo celou dobu lhal a já bych ho mohla usvědčit, že nás všechny tahal za nos.
Odhalila jsem skutečný příběh. A byla v šoku!
Nebylo to ani trochu jednoduché. Počítala jsem dokonce i s variantou, že si třeba změnil jméno. Podle několika indicií jsem nakonec došla až ke zdárnému cíli. A byla v šoku.
Zjistila jsem, že Radek lhal. Jeho rodiče nezemřeli, jak nám tvrdil, ale jako dítěte se ho vzdali. On poté střídal jednu pěstounskou rodinu za druhou. Nikdo ho nechtěl, protože byl problémové dítě.
Podařilo se mi dokonce zjistit, že ho jeden rádoby pěstoun zneužíval, což byla poslední kapka, po které utekl.
Když jsem mu řekla, že znám pravdu, rozbrečel se
Váhala jsem, zda přiznat, že znám pravdu. Vynaložila jsem ale obrovské úsilí, abych se to dozvěděla, že mi to nakonec nedalo a všechno jsem mu řekla. Jeho reakce mě zaskočila.
Rozbrečel se a společně s ním i já. Bylo vidět, že ho minulost velmi tíží a bolí, proto si vymyslel příběh, který byl v jeho očích snesitelnější. Nakonec se mu nedivím.
Jsem jediná, kdo ví pravdu. Požádal mě, abych ostatní nechala při jeho verzi, a já souhlasila. Nakonec mi o sobě prozradil všechno a já jsem za to ráda. Náš vztah se vyslovením pravdy hodně utužil.
Autor: Natálie Kabourková
