Marie před dvěma lety prožila něco opravdu bolestivého. Díky zákeřné nemoci přišla o svého milovaného muže. Když je osud rozdělil, zhroutil se pro ni celý svět. Po manželovi zbyly jen vzpomínky a tříletá dcerka Kristýna.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna
Marie si myslela, že nejhorší na tom všem bude vědomí, že už tu její muž nikdy nebude. Že už ji nikdy neobejme a neřekne, že ji miluje. Rychle ale pochopila, že jedna věc bude možná ještě mnohem horší.
Bojoval statečně, ale svůj boj přesto prohrál
S manželovou nemocí to šlo bohužel všechno příliš rychle. Když mu zjistili rakovinu, podstoupil operaci, léčení a všechny další potřebné kroky.
Mysleli jsme, že máme vyhráno. I lékař na jedné kontrole potvrdil, že je všechno pryč a manžel tu ošklivou nemoc porazil.
Jenže neporazil. Do pár měsíců se objevily metastáze na plicích, se kterými nešlo nic dělat. Manžel se mi horšil před očima, den za dnem to s ním bylo horší a horší.
Poslední týdny strávil doma na speciální posteli, kterou nám zapůjčili a v podstatě ani nekomunikoval. Hrozně šeptal, každé slovo ho vysilovalo. Svůj boj nakonec prohrál.
Myslela jsem si, že to vzdám
Ztráta milovaného muže bolela tak, že se to slovy popsat nedá. Byli jsme manželé teprve šest let a měli jsme v té době roční dcerku Kristýnku.
Přiznávám, že jsem pár dní po smrti manžela nebyla schopna prakticky ničeho. Nebýt mé maminky a sestry, které přijely a pomáhaly mi s dcerou, nezvládla bych to.
Cítila jsem se tak na dně, že jsem měla pocit, že to vzdám. Den za dnem jsem se ale začala cítit maličko lépe, ačkoli to samozřejmě stále velmi bolelo.
Občas zaslechnu ošklivé řeči, které mi připomenou všechnu tu bolest
Letos v září to byly dva roky, co tu s námi manžel není. Chybí mi stále, ale jsem schopna jít dál, protože vím, že by to sám takto chtěl.
Myslela jsem si, že stát se mladou vdovou a přijít o muže, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života, bude to nejtěžší, čím si budu muset projít. Ale spletla jsem se.
Žijeme na vesnici nedaleko Brna. Znám tu prakticky každého, takhle už to na vesnicích bývá. Proto mě velmi mrzí, když tu a tam zaslechnu, že jsem manžela dostala do hrobu.
Stalo se to už několikrát. Tyhle ošklivé řeči se ke mně buď donesou, nebo je zaslechnu z úst nějaké sousedky.
Jako by nestačilo, že jsem přišla o manžela. Ještě abych si kvůli nim začala myslet, že to byla moje vina. Nevím, že má tohle někdo zapotřebí, takhle ubližovat a sypat sůl do stále otevřené rány.
Autor: Nikol Kolomazníková
