Marek žije sám. Nikdy se neoženil, ani neměl děti. Několikrát měl sice vážný vztah, ale v současné době se s nikým nevídá a věnuje se především práci. To, že nemá přítelkyni, ale neznamená, že se cítí osaměle. Má kolem sebe hodně přátel a jednou z nich je i jeho sousedka.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Rozumím si skoro s každým. Ale Lucie, která bydlí v protějším bytě, je takový můj spřízněný člověk. Máme podobné zájmy, jsme ve stejném věku, dokážeme si povídat i hodiny,“ svěřuje se v e-mailu čtenář.
„Jenže i když by si mnozí mohli myslet, že to mezi námi jiskří, my už pět let udržujeme pouze přátelský vztah. Ani jednoho z nás nenapadlo v tom vidět něco víc. Nedávno mi ale sdělila nápad, který mě hodně zaskočil,“ pokračuje Marek.
Prý nechce zůstat do konce života sama
Lucie si podle Marka vždycky přála rodinu, ale nenašel se muž, se kterým by vydržela. „Sama o sobě tvrdí, že není ženská do vztahu. Několikrát ale vtipkovala o tom, že i bez chlapa by si v dnešní době mohla pořídit dítě,“ říká Marek.
Nikdy ho ale podle jeho slov ani nenapadlo, že by to myslela vážně. Lucii je čtyřicet let, kdyby se teď pokusila otěhotnět, bylo by to opravdu na poslední chvíli. A to si asi také uvědomila, proto přišla za Markem se zvláštním požadavkem.
„Při poslední návštěvě se mě zeptala, zda bych se nechtěl stát otcem jejího dítěte. Prý jsem člověk, o kterém ví, že nekouří a nepije, jsem zdravý a silný, a dokonce vypadám dobře.
Dítě s mými geny by prý mělo všechno, co by si mohlo přát. Ještě než jsem se zmohl na odpověď, začala plánovat, jak by to proběhlo. Že bychom prý jednoduše zašli do nějakého dárcovského centra, kde by se to všechno odehrálo.“
Marek si nejprve myslel, že jeho sousedka vtipkuje, ale brzy mu došlo, že mluví naprosto vážně. Nakonec jí ve zmatku odpověděl, že si to všechno musí pořádně promyslet.
Ona si dítě pořídí, beze mě, nebo se mnou
„Lucie mi řekla, že to je pouze nápad, a že pochopí, kdybych nesouhlasil. Rozhodla se prý, že do těhotenství chce jít, jenže dárce by ráda znala osobně. Pokud jí prý nepomohu, půjde do toho i tak s někým jiným,“ svěřuje se Marek.
„Já jsem po dítěti nikdy netoužil. Lucii bych rád pomohl, ale vůbec nevím, jak by si to představovala dál. Její rozhodnutí v jejím věku mě zaskočilo a nejsem si jistý, zda je to dobrý nápad.
Navíc vůbec netuším, co by se ode mě jako od otce později očekávalo. Rozhodně bych s ní totiž nezačal žít nebo bych k ní nezačal mít nějaké jiné city než ty přátelské,“ dodává.
Nakonec Marek píše, že Lucii pravděpodobně odmítne, ale podpoří ji v jakémkoli dalším rozhodnutí, a pokud se jí jednou narodí zdravé dítě, bude jí rád pomáhat s výchovou, ale jen do jisté míry.
„Mohl bych být hodný strýček, který jednou za měsíc pohlídá holčičku či chlapečka, aby si maminka mohla dojít nakoupit. Ale to je asi vše, co pro ni mohu udělat. Její návrh mi skutečně vyrazil dech a netuším, jak ji vůbec mohlo napadnout, že bych se právě já stal otcem jejího dítěte.“
Autor: Šárka Cvrkalová
