Za paní Marcelou přišla vnučka Rozárka s prosbou, jestli by jí pomohla sestavit rodokmen, který měla přinést do školy na hodinu občanské nauky. Pro hrdou babičku to byl úkol, kterého se společně s vnučkou zhostila s nadšením. Ráda svým vnoučatům pomáhala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Paní Marcela však netušila, že díky této naprosto nevinné prosbě o pomoc se sestavením rodokmenu ve finále odhalí jedno velké tajemství, které by nebýt toho úkolu do školy možná navždy zůstalo skryto.
Vnučka za mnou přišla s prosbou
Když mě moje desetiletá vnučka Rozárka požádala, jestli bych jí pomohla sestavit rodokmen naší rodiny, neváhala jsem ani vteřinu. V mém věku a vzhledem k mému zdravotnímu stavu již není mnoho věcí, které mohu s vnoučaty podnikat. Pomoci jim například s úkoly nebo s učením je pro mě velká radost. A zároveň ujištění, že ještě nejsem tak úplně zbytečný článek rodiny.
Společně s vnučkou Rozárkou jsme se proto začaly pídit po předcích naší rodiny. Bavilo nás to obě dvě, procházely jsme staré fotky i dokumenty, které se v rodině dědí už po generace. Byla to vážně zábava.
Na pomoc musela přijít moderní technika
Společnými silami jsme se postupně probíraly všemi větvemi naší rodiny. V krabici s fotografiemi jsme však našly fotku mého manžela s holčičkou, kterou jsem neznala. Požádala jsem proto dceru, jestli by mi s pomocí moderní techniky nemohla pomoci zjistit, co je ta holčička, která na fotografii sedí na klíně mého muže, vlastně zač.
Trvalo to, než dcera přišla s odpovědí. Zjistila dokonce i jméno, které mělo dané holčičce z fotografie patřit. A začalo další hledání, protože toto jsem nemohla nechat jen tak. Proč měl můj manžel fotografii cizího dítěte mezi rodinnými fotkami a vzpomínkami?
Ukryté tajemství mého zesnulého muže
Manžela jsem se zeptat nemohla, je již pět let po smrti. Stále mi však vrtalo hlavou, kdo je ta dívenka na fotce. Když mi dcera po několika dnech hledání, kterému věnovala hodně času, řekla pravdu, píchlo mne u srdce. Díky nevinnému úkolu mé vnučky, který dostala ve škole, jsme totiž odhalily roky ukrývané tajemství mého již zesnulého manžela.
Ta dívenka na fotografii totiž byla jeho nemanželská dcera. Bydlela ve vedlejším městě a byla stejně stará jako náš nejstarší syn. Tato zpráva mě neskutečně zasáhla.
Můj manžel měl druhou rodinu, o které roky mlčel
Podařilo se nám s onou dívkou z fotografie spojit. Pozvaly jsme ji na schůzku, kterou nejdříve odmítla, ale nakonec souhlasila a skutečně přišla. Pověděla nám, že je dcerou mého muže, že s její maminkou nikdy nežil, ale posílal jí peníze a pravidelně za nimi dojížděl. Brečela jsem, když mi to vyprávěla, pochopila jsem, že jsem svého muže až tak dobře neznala.
Na mrtvé se má vzpomínat jen v dobrém. Toto ale svému muži zazlívám. Vnučce jsme do rodokmenu podle pravdy zapsaly i tuto větev naší rodiny. Ačkoli jsme o ní roky neměly sebemenší tušení.
Autor: Nikol Kolomazníková
