Naše manželství ani zdaleka nebylo idylické, jak o tom pořád čteme v časopisech. Často jsme se s manželem hádali, mohly za to naše tvrdohlavé povahy, které nás nutily stát si za svým a chtít mít pokaždé poslední slovo. Příliš tomu neprospěla ani skutečnost, že se mi díky problémům v mládí nedařilo otěhotnět a lékaři mě označili za neplodnou.
Byli jsme spolu patnáct let a já bych na prstech jedné ruky dokázala spočítat roky, během kterých to mezi námi bylo alespoň částečně ukázkové. Čtyři roky po svatbě, kdy jsme za sebou měli nespočet pokusů o početí dítěte, to s námi začalo jít z kopce. A čím déle jsme spolu byli, tím větší to byl sešup.
Trávili jsme stále více času každý sám
S manželem nás nikdy nepojily společné koníčky. Už když jsme spolu začínali, nám bylo jasné, že nebudeme jako ty páry, které společně jezdí na kolech, chodí hrát tenis nebo třeba našly zálibu v hraní šachů. Naše povahy možná byly stejné kvůli naší tvrdohlavosti, pokud ale šlo o koníčky, každý jsme měli to svoje.
Postupem let jsme začali vyhledávat samotu. Každý trávil čas sám, nebo s kamarády. Zatímco já chodila s kamarádkou na kávu nebo třeba do bazénu, on vysedával s kamarády v hospodě. Společně strávených večerů tak bylo méně a méně.
V hádce na mě vykřikl, že chce rozvod
Poslední dobou u nás byly hádky na denním pořádku. Dokázali jsme na sebe vytáhnout i dávné křivdy, které se nám při rozbrojích vždy hodily, abychom tomu druhému ublížili. Při jedné z našich hádek na mě manžel v zápalu vzteku vykřikl, že se chce rozvést. A pro mě to byla rána z čistého nebe. Hádali jsme se a už to mezi námi nebylo takové jako pár let po svatbě, ale rozvod? To by mě ani nenapadlo!
Rozhodla jsem se naše manželství zachránit
Poté, co manžel v afektu prozradil své úvahy, jako by se mu ulevilo. Vypadalo to, že mu z hrudi spadl obrovský balvan. Bylo na něm vidět, že už to dávno vzdal a jen čeká, kdy přijde konec. Já se ale vzdát nehodlala, naopak! Chtěla jsem o naše manželství bojovat.
Rozhodla jsem se manželovi ukázat, že naše společně strávené roky měly smysl. A to i navzdory tomu, že se nám nepoštěstilo mít dítě, nebo že jsme se poslední roky jen opakovaně hádali. Pro mě ty společně prožité chvíle měly smysl. A věřila jsem, že ten smysl brzy najde i on.
Byli jsme těsně před rozvodem, když si to rozmyslel
Leč jsem se snažila, co jsem mohla, manžel si nedal říci. Nakonec jsem mu ty rozvodové papíry podepsala, a jednoho dne tak stanula u rozvodového soudu. Až tam si manžel uvědomil, že ještě nejsme ztraceni. Přímo uprostřed stání oslovil soudkyni, že si to rozmyslel. Byl to šok, nikdo to nechápal a všichni se tvářili zaskočeně – včetně mě. Důležitější ale bylo, že jsme odtamtud toho dne odešli ruku v ruce. Rozhodli jsme se dát našemu manželství ještě šanci. A já věřím, že nyní už se nám to povede.
Autor: Nikol Kolomazníková
