Bylo krásně slunečné sobotní dopoledne a můj manžel vymyslel výlet do Adršpašských skal. Máme to nedaleko, asi hodinku a půl cesty, takže jsem se jeho návrhu vůbec nebránila. Netušila jsem, že mi to změní život.
Venku bylo krásně, počasí mělo být toho dne přátelské a já plná nadšení i elánu sbalila něco dobrého na zub a společně s manželem vyrazila. Společné výlety za poznáním a dobrodružstvím jsem odjakživa milovala. Až do toho osudného dne.
Výšlap, který mě málem stál život
V Adršpašských skalách jsme s manželem nebyli poprvé. Měli jsme naučenou trasu, která nás pomaličku vyvedla až na vrcholek skály, odkud byl doslova nádherný výlet. Pokud jste zde někdy byli, pak mi jistě dáte za pravdu, že odsud vidíte široko daleko, kocháte se přírodou a to panorama vám zůstane před očima ještě hodně dlouho. Cesta nahoru byla příjemná, netrvala ani dlouho. Zpátky dolů jsme ale lehce pospíchali, protože se nebe začalo mračit a hrozilo, že zmokneme až na kost. Nepozornost a snaha dostat se co nejdříve dolů zapříčinily, že jsem špatně došlápla a to jediné, co si pamatuji, je pád z několika metrů po kamenitém terénu.
Probudila jsem se až v nemocnici
Zdroj: 123RF.COM
A pak už mám černo. Probudila jsem se až v nemocnici se zlomenou rukou, odřeninami po celém těle a šíleným bolehlavem. Verdikt lékařů: silný otřes mozku. Což o to, bolest hlavy nějak vydržím, nejsem přece malé dítě. Zlomenina se zahojí a oděrky na těle rychle zmizí. Co mi ale několikametrový pád a způsobený otřes mozku přivodil jako nechtěný bonus navíc, byla ztráta smyslu vnímání barev.
Nemohu se věnovat tomu, co mě baví
Že nedokáži správně rozeznávat barvy, jsem zjistila po pár dnech. Podle lékaře je to následek úderu do hlavy. Mám pocit, že můj život začíná ztrácet smysl – především pak z toho důvodu, že už 25 let pracuji jako kosmetička, kde se v jedné firmě podílím na výrobě nových líčidel: vše od stínů na oči, rtěnek, make-upů, tvářenek a podobně. Jenže teď je s tím konec. Jak se mám dál věnovat práci, která je zároveň mým koníčkem, když od sebe nedokážu rozeznat fialovou od růžové, když nepoznám, jestli je červená sytě rudá nebo jen lehce načervenalá, když se mi plete zelená s modrou?!
Nikdo mi nedokáže říci, jestli se to někdy zlepší, nebo jestli až do konce života budu jako malé dítě, které tápe v barvičkách. Nezbývá mi nic jiného, nežli se s tím smířit, najít si novou práci a brát to tak, jak to je. Jedno ale vím jistě už teď: můj život už nikdy nebude takový, jako býval dřív.
Autor: Nikol Kolomazníková
