Lucie má za sebou opravdu náročný rok. Když jejímu manželovi potvrdili rakovinu, byli manželé odhodlaní s nemocí bojovat. Ani jeden z nich netušil, jak rychlý spád okolnosti naberou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Všechno se událo tak rychle. V jednu chvíli byl manžel ještě zdravý, za okamžik ho měla Lucie doma prakticky nehybného. S takovým vývojem událostí Lucie nepočítala.
Byl to pro nás šok
Letos v březnu to budou už dva roky, co se Lucie musela rozloučit se svým manželem. Když mu lékaři diagnostikovali rakovinu, bylo mu čerstvých padesát let.
„Manžel si stěžoval na bolest na hrudi, donutila jsem ho jít k lékaři. Pak mi bylo líto, že jsem na něj tak naléhala,“ přiznává Lucie. „Zjistili mu rakovinu, byl to pro nás ohromný šok.“
Lucie byla připravena být svému muži oporou. Dávala mu najevo, že na to není sám. Manželé se rozhodli s nemocí poprat.
Osud to ale chtěl jinak. Nemoc Luciina manžela nabrala nečekaně rychlý vývoj, bohužel k horšímu. Po necelém roce z něho byl bezmocný ležící člověk.
Měli jsme tolik plánů a žádné nestihli
„Manželovi bylo teprve padesát let,“ vzpomíná Lucie. „Měli jsme tolik společných plánů, které jsme chtěli stihnout,“ pokračuje.
Manželé plnění svých snů, které se týkaly cestování a návštěvy míst, o kterých roky snili, neustále odkládali, až ani jeden z nich nestihli.
„Pořád jsme na něco čekali,“ píše Lucie. „Až děti vyrostou, až ještě trochu našetříme, až bude lepší situace, až nebude tolik práce. A pak už bylo pozdě cokoli z toho realizovat,“ zoufá si.
Jeho poslední přání mi zní v uších už dva roky
Život Lucie a jejího manžela se velmi rychle scvrknul jen na lékařskou pomoc a pobyt doma, kam si nechala Lucie dopravit speciální polohovací postel.
„Byla jsem u manžela prakticky pořád, dala jsem výpověď v práci,“ dozvídáme se. „Jednoho dne mě požádal, abych si k němu sedla. A řekl mi něco, co nemohu dostat z hlavy.“
Lucie vyslechla poslední přání svého muže. Žádal ji, aby splnila všechno, co si slíbili. Chtěl po ní, aby cestovala a podívala se na všechna místa, kam se chtěli podívat spolu.
„V tu chvíli jsem si ani v nejmenším neuměla představit, že bych měla cestovat bez manžela,“ netají se Lucie. „Jen pomyšlení na to mi trhalo srdce na kusy.“
Dělám to pro svého muže
Poslední přání Luciina muže se nejdříve zdálo naprosto nereálné. Když Lucie svého muže pochovala, často na jeho přání myslela.
„Jeho odchod stále moc bolí a nikdy bolet nepřestane,“ svěřuje se. „Přesto jsem se rozhodla, že jeho přání splním. Začala jsem cestovat a poznávat místa, která jsme chtěli poznat společně,“ píše.
Lucie napsala, že to dělá pro svého muže. Je přesvědčena, že nad ní odněkud seshora drží ochrannou ruku, ať už se vydá kamkoli.
Autor: Nikol Kolomazníková
