Luděk se vždycky rád napil. Už co jsme se poznali (a to nám tehdy bylo čerstvých osmnáct) mi dal jasně najevo, že vychlazené pivko a parta přátel je přesně to, co k životu potřebuje. Já ale byla naivní a tajně jsem doufala, že ho změním. Jenže nezměnila a jeho vášeň v alkoholu byla stále hlubší a hlubší…
„Neber si ho, budeš celý život nešťastná“
Luďka jsem si brala po čtyřech letech naší známosti. Byla jsem v té době bláznivě zamilovaná a skrze ony pověstné růžové brýle jeho nedostatky vůbec neviděla. Všímala si jich ale moje maminka, která mě často varovala. Stále mi v uších zní její slova. „Neber si ho, budeš celý život nešťastná,“ říkávala často a já nad tím vždycky jen mávla rukou. Luďka jsem milovala a stále jsem měla v hlavě jasnou představu, že se kvůli mně změní a alkoholu se vzdá.
Nevzdal.
Zdroj: rido/123RF.COM
Několik dní nebyl doma
Život s Luďkem nebyl zrovna peříčko. Zatímco dříve mu stačila třeba dvě tři piva, postupem času jich přibývalo. Když jsem čekala naši první dcerku, nebylo mu vůbec hloupé poslat si mě klidně v deset večer do obchodu pro tašku plnou lahváčů. I v pokročilém stádiu jsem se mu tak prakticky denně tahala s těžkými lahvemi piva. Sousedé nad tím kroutili hlavou a jemu to bylo jedno.
Zdroj: 123RF.COM
Když se narodila dcera, nic se nezměnilo. Moje přání, že ho třeba dcerka donutí s pitím přestat, se velmi rychle rozplynulo jako pára nad hrncem. Byl schopný se sebrat, odejít do hospody s kamarády a třeba tři nebo i čtyři dny se doma vůbec neukázat.
Z práce ho pokaždé vyhodili
Musím ale přiznat, že měl občas světlé chvíle, a to třeba i měsíc po alkoholu ani nesáhl. Našel si práci, aby se rodina měla lépe, chvíli sekal latinu. A pak prásk – spadl do toho znovu. Z práce ho tak pokaždé vyhodili z jednoho prostého důvodu: přišel tam opilý. A takhle to šlo pořád dokola a nic se nezměnilo ani po narození syna. Luděk chodil z práce do práce, pár dní mi svitla naděje, že konečně bude dobře, ale pak zase nastalo období temna.
Zdroj: 123RF.COM
Můj manžel je notorik
Už nedoufám, že se manžel změní. Jsme svoji již 24 let a já už dávno nejsem tak naivní, jako jsem bývala kdysi. Nyní už moc dobře vím, že moje maminka měla pravdu a já hloupá měla dát na její slova. Po boku Luďka totiž nejsem šťastná ani trochu.
Každý v okolí ví, že můj manžel je notorik, který si velmi rád přihne z lahve. Poslední dva roky už ani nechodí do práce, protože jeho světlé chvilky jaksi vymizely. Stydím se k nám domů kohokoli pozvat, protože Luděk nedá od rána do večera lahev z ruky, často je protivný, nevrlý a sprostý.
Děti už naštěstí dávno odešly, protože pochopily, že otec rozhodně není žádný vzor. Život s Luďkem není žádný med, teď už to vím. I když vedle něho nejsem šťastná, bojím se, že kdybych ho opustila, nedopadlo by to s ním dobře.
Autor: Nikol Kolomazníková
