Malému Míšovi jsou dva roky. Na první pohled by ale nikdo nepoznal, že se jedná o chlapečka. Lenka ho totiž obléká spíše do neutrálních barev a ani oslovení „Míšo“ náhodným kolemjdoucím v parku moc neřekne. Ti, kdo znají pravdu, považují Lenku za blázna.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Chlapce vychovávám sama. S přítelem jsem se rozešla, než se Míša narodil. I když na dítě posílá peníze, nevídá se s ním, má vlastní život. Je mi sice trochu líto, že Míša nevyroste v plnohodnotné rodině, ale nic s tím nenadělám a k jeho otci žádnou zášť necítím,“ svěřuje se Lenka.
Měla se mi narodit holčička. Do poslední chvíle mi to doktoři tvrdili
„Když jsem otěhotněla, začala jsem hned chodit na pravidelné kontroly. Měla jsem velkou radost, že budu mít dítě. Když jsem se navíc dozvěděla, že to bude holčička, moje radost se zdvojnásobila,“ vypráví čtenářka.
„Před porodem jsem vyplnila dotazník s údaji o miminku. Jako jméno jsem zvolila Michaela. I když bylo téměř jasné, že to bude holčička, musela jsem pro jistotu vyplnit i klučičí jméno. Tak jsem napsala Michael.“
Ačkoli je to velmi vzácný případ, může se stát, že se lékaři do poslední chvíle mýlí. Když po porodu podaly sestry Lence děťátko s tím, že je to chlapec, byla zaskočená. „Prý se ve mně stále různě převracelo a bylo snadné se splést. Ale vlastně mi na tom nesešlo, hlavně že se Míša narodil zdravý.“
Když se Lenka po porodu trochu vzpamatovala, začala přemýšlet. Vždy si přála holčičku, navíc už měla doma nakoupeno všechno vybavení pro miminko v holčičích barvách. A tak se rozhodla nelámat si s tím hlavu a chlapečka od malička vychovávala v růžové nebo neutrální šedé barvě.
Nechci z něho mít holčičku. Jen z něho nedělám typického chlapce
„S Míšou chodíme ven na krátké procházky, sice už zvládá běhat, ale stále ho vozím alespoň v golfovém kočárku. Když někde sedím a mluvím na něho, hodně lidí se zastaví a obdivuje ho,“ svěřuje se čtenářka.
„Jsou pak zaskočeni, když je opravuji. Míša není holka, ale kluk. Málokdo to pozná, v jeho věku jsou krátké vlasy běžné i u dívek, obvykle má na sobě jen šedé oblečení s barevnými doplňky. Přátelé mi říkají, že bych mu měla kupovat víc klučičí věci, ale mně takhle přijde roztomilý.“
Lenka se svěřuje, že v budoucnu rozhodně nemá v plánu chlapci mluvit do toho, co by měl a neměl nosit. „Nechci, aby se mu děti smály. Je to kluk, samozřejmě, to ale neznamená, že musí nosit jen modrou. Necpu mu růžovou, ani šatičky, jen zkrátka nemusí oblékat zrovna klučičí košile.“
Ve skrytu duše ale Lenka ví, že si vždy přála holčičku a je tím trochu ovlivněná. „Samozřejmě si uvědomuji, že kdyby byl Míša holka, byl by celý v růžovém a byl by typická holčička. Ale miluji ho i tak, je to můj syn a moje láska k němu je obrovská. Pokud si moji známí myslí, že ho nemám ráda, protože se narodil jako chlapec, tak se šeredně pletou!“
Autor: Šárka Cvrkalová
