Bylo mi dvanáct, když mi umřela maminka. Trápila se na rakovinu, ale já tehdy problémy nemocí moc nechápala. Zdálo by se, že v takovém věku dítě situaci zcela vnímá, ale já byla za svými vrstevníky asi trochu opožděná. Její smrt jsem sice oplakala, uvědomovala jsem si, že z mého života zmizel někdo velmi důležitý, ale netrápila jsem se dlouho.
Maminka mě vychovávala sama, otce jsem nikdy nepoznala. Bydlela v domě na vesnici, hned vedle chalupy babičky s dědou. Každý den jsem si k nim na zahradu chodila hrát s jejich psem, byla jsem na ně proto zvyklá. Takže když si mě vzali po smrti matky do péče, skoro jsem nepoznala rozdíl. Bývala jsem u nich totiž celé dny, zatímco moje maminka pracovala. Oni jakožto důchodci měli dost času se postarat.
Byla jsem to jediné, co jim po dceři zbylo
Zdroj: 123RF.COM
Až postupem času jsem si začala uvědomovat, jak moc pro ně musím znamenat. To, že jsem měla od malička všechno, na co jsem si vzpomněla, byla nejvíc jejich zásluha. Moje mamka byla dobrý rodič. Byla na mě sama a dělala, co mohla. Přesto jsem ale prarodiče považovala za nejlepší kamarády a nejspíš je měla už jako dítě mnohem radši.
Ačkoli dnes už bydlím sama v bytě se svým přítelem, s prarodiči se vídám skoro každý týden. Snažím se jim vrátit veškerou tu péči, kterou oni věnovali mně. Dětství pro mě vždycky bude jejich zahrada, jejich pes a kočky, oni dva jakožto moji soupeři v nejrůznějších hrách.
Když mluvím o smrti matky, lidé reagují omluvně
Občas se mě někdo, kdo mě nezná, zeptá: „A co tvoje máma?“ Odpovídám s klidem v hlase, že mi umřela na rakovinu, když jsem byla malá. Pak přichází obvykle omluvy, jako kdyby za to daný člověk mohl. Já ale reaguji tak, že jsem vlastně ráda za všechno, co se stalo v mém životě. Mamka byla dobrý člověk, ale byla přísná a leccos by v mém životě asi bylo jinak. Babička s dědou si mě tak trochu rozmazlili.
Já jsem naštěstí pro ně ten typ člověka, který jim jejich lásku a ochotu vrací. Nestal se ze mě namyšlený člověk, který ví, že může mít cokoliv, na co si vzpomene. Jejich ochotu rozhodně nechci využívat, spíše z ní čerpám energii. Jsou pro mě lepšími rodiči, než by kdy moje matka sama dokázala být.
Hodně lidí si myslí, že jsem necitlivá, když mluvím o svojí mamince takhle. Já ale netvrdím nic, co by bylo špatné. Měla jsem ji ráda a napořád na ní budu myslet. Prarodiče ale udělali to nejlepší, co mohli a vychovali ze mě silného mladého člověka, který ví, co je to opravdová láska.
Autor: Šárka Cvrkalová
