Můj manžel Luděk je úplně normální chlap, kterého baví fotbal, rád si dopřeje vychlazené pivko, a který neustále nechává špinavé ponožky odhozené u postele, čímž mě neskutečně vytáčí. Jinak je to ale bezva mužský, kterého jsem si před třinácti lety vzala a mám s ním tři krásné a šikovné děti. Není to ale tak dávno, co mě něčím strašně zaskočil a já doteď nevím, jak s tím mám naložit.
Nečekaně jsem se vrátila domů
Luděk pracuje na směny a toho dne měl zrovna volno. Já musela do práce, takže jsem jako každé ráno vypravila děti do školy, vzala si auto a zmizela. Jenže jsem si pár ulic od domu uvědomila, že jsem na stole v kuchyni nechala položené desky, které jsem potřebovala na poradu. Nezbylo mi nic jiného, nežli se na nejbližší křižovatce otočit a pelášit zpátky domů.
Aby se manžel nelekl, kdo nám cupitá po domě, rychle jsem vyběhla schody do ložnice, abych mu řekla, že jsem se jen pro něco vrátila. A to byl první okamžik, kdy mě můj manžel zaskočil: našla jsem ho v šatně, jak si prohlíží krabici s botami. Na tom by nic nebylo, kdyby ty boty ovšem nebyly moje.
Při vysvětlování se zakoktával
Zdroj: 123RF.COM
Manžel byl možná ještě více překvapený a zaskočený nežli já. Začal něco blekotat, že se jen chtěl podívat, jestli náhodou nepotřebuji nový pár bot. Že by mi jako udělal radost, koktal toho dne ze sebe a mě na okamžik zahřálo u srdce, že by mě vážně překvapil novým párem pěkných bot. Nicméně čas mě tlačil, proto jsem to nechala být, utíkala zpátky do práce a potom na celou věc tak nějak zapomněla.
Zkouší si moje boty?!
Asi čtrnáct dní na to mi volala učitelka ze školy, že je mladší dceři špatně, jestli bych pro ni nemohla přijet a odvést ji domů. Manželovi se prý nemohla dovolat, přitom měl ten den volno. Dceru jsem vyzvedla a s horečkou ji vezla domů.
Ani tentokrát mě manžel nečekal, což mi velmi rychle došlo, když jsem ho zahlédla, jak si v ložnici před velkým zrcadlem zkouší moje boty. MOJE lodičky na podpatku! Různě se v nich nakrucoval, natahoval před sebe nejdřív jednu nohu, potom druhou nohu, sám sebe si prohlížel. Byl to vážně hodně divný pohled. Nenapadlo mě nic lepšího, nežli se potichu vrátit dolů, tam hlasitě bouchnout dveřmi a zavolat, že jsem doma.
Nevím, co si mám myslet
Dělala jsem, že o ničem nevím. Manželovi jsem nic neřekla, ale vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Proč si můj muž, kterému bude příští rok padesát, sakra zkoušel moje boty? Proč má vůbec potřebu prohlížet si sám sebe v dámských lodičkách? Nemám odvahu se mu přiznat, že jsem ho viděla. Bojím se totiž, jaké vysvětlení bych dostala.
Autor: Nikol Kolomazníková
