Jitka je maminkou šestileté Kateřiny a čtyřletého Jakuba. Sama sebe považuje za milující mámu, která by za své děti položila život. Zároveň v sobě ale několik let potlačuje špatné svědomí z toho, co udělala po narození dcery.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ačkoli je to už šest let, Jitka si stále velmi vyčítá, co provedla krátce poté, co se její nyní již šestiletá školačka Kateřina narodila.
Na dítě jsem nebyla připravená
Těhotenství jsme s manželem neplánovali, dcera nám do života přišla naprosto nečekaně. Nebyla jsem na to připravená a na roli matky jsem se ještě necítila.
Těhotenství s dcerou Kateřinou pro mě bylo utrpení. Trápily mě snad všechny těhotenské obtíže a zároveň jsem na tom nebyla psychicky nejlépe.
Když jsem zjistila, že čekám miminko, oplakala jsem to – bohužel však ne štěstím. Těhotenství mi překazilo plány, které jsem měla.
Snažila jsem se donutit, abych se na dceru těšila
Dlouhé měsíce jsem přemlouvala sama sebe, abych se na miminko konečně začala těšit. Jenže to nešlo, hlava mi prostě říkala, že dítě nechci.
Zatímco manžel odpočítával poslední dny a všichni okolo mě se na malou holčičku těšili, já se bála porodu a toho, co přijde po něm. Byla jsem z toho všeho strašně vyděšená a nešťastná.
Porod nebyl jednoduchý, rodila jsem 18 hodin, neobešlo se to bez komplikací. Dceru jsem po porodu viděla jen krátce, poté ji odnesli a mě dlouhé minuty šili.
Věděla jsem, že to, na co myslím, není hezké
Dceru jsem dostala na pokoj až následující den. Nejhorší na tom bylo, že jsem ji u sebe nechtěla. Cítila jsem, že ji nemám ráda.
Přistihla jsem se u myšlenek, že se jí vzdám, že ji nechci. Věděla jsem, že to, na co myslím, není hezké, ale myšlenkám v hlavě jsem nedokázala poručit.
Po příchodu domů to bylo ještě horší. Nechtěla jsem se o dceru starat, před manželem jsem předstírala, že jsem hrozně unavená a bolavá.
Svoji dceru nadevše miluji a zpětně si to hrozně vyčítám
Tři týdny jsem se trápila pocity, že svoji dceru nemám ráda. Až po třech týdnech jsem se svěřila manželovi, ten neváhal a vzal mě k lékaři. Diagnóza byla jasná: poporodní deprese.
S pomocí jsem se z toho rychle začala dostávat. Dceru Kateřinu jsem si zamilovala a začala ji milovat tou pravou nekonečnou láskou, kterou maminky cítí. Stejně nyní miluji i své druhé dítě.
Zpětně se ale stydím, jaké jsem měla pocity a myšlenky. Nemohla jsem za to, ale i přesto mě to velmi trápí.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Období těhotenství a obzvláště porodu je nabité emocemi. Hormony, které se v našem děle starají o věci, jako je nálada, jsou v tomto období obzvláště činné. A to někdy natolik, že člověku pořádně zamotají hlavu.
Případ poporodní deprese, který zde paní Jitka popisuje, je dobrou ukázkou toho, že takové případy se vyskytnou. Někdy může mít člověk v takových momentech tendenci porovnávat se s okolím a připadat si, že on jediný je ten špatný či neschopný, který to tak má. Není to tak, takové případy se zkrátka stávají, i když zrovna možná neznáte nikoho ze svého úzkého okruhu lidí, komu by se to přihodilo.
Nad svými hormony nemáme žádnou vědomou kontrolu. Člověk tedy nemůže za to, jaký mix hormonů mu tělo vytvoří a není na místě, aby se za to obviňoval. V takovýchto těžkých chvílích je velmi důležitá podpora okolí a blízkých lidí. Není nikterak slabošské nebo neschopné, když se potřebujeme v těžkých životních chvílích opřít o svého partnera nebo navštívit psychologa.
Je rovněž důležité uvědomit si, že deprese nejsme my. Že nyní se nacházíme v nějakém stavu, který je neobvyklý, ale není tu na věky. Ve stavu, kdy není adekvátní porovnávat se s ostatními. A v poslední řadě, že je to něco, z čeho je možné se dostat, a co není naší vinou, stejně jako cukrovka není vinou člověka, který jí trpí.
