Jana žije na vesnici už dlouhé roky. Nepamatuje si přesně, kdy se přistěhovali do domu vedle její rodiny současní sousedé, ale bude to už pár let. A ona je po celou tu dobu považovala za milé a bezkonfliktní.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Josef i Marie jsou v důchodu, starají se o zahrádku, mají několik koček a psa, na první pohled jsou to obyčejní vesničané, kteří nikdy s nikým nemají problém a všem pomáhají.
„Já jsem si s nimi vždy ráda přes plot popovídala. Vím, že mají na vesnici dobrou pověst. Málokdo si asi dovede představit, co se děje za dveřmi jejich domu. Byla jsem u nich jednou a stačilo to, abych změnila názor na všechno, co o nich vím,“ vykládá čtenářka Jana.
Pozvali mě na kávu, po letech jsem konečně jednou neodmítla
Jana říká, že ji sousedé zvali domů poměrně často. „V létě jsme si hodně povídali na zahradě, občas jsem jim hlídala psa, když jeli na víkend na chalupu. I s mým mužem si povídali rádi,“ vzpomíná.
„Já jsem si ale nikdy nenašla čas jejich pozvání přijmout. Bylo mi to možná hloupé, možná jsem neměla čas. Ale jednou jsem konečně řekla, že stejně nemám co na práci, a zavítala poprvé k nim domů.“
Jana absolvovala s důchodci ze slušnosti prohlídku jejich domu a potom se s nimi posadila v obývacím pokoji. „Všude bylo uklizeno a oni v mých očích opět stoupli. To jsem ale netušila, co přijde za chvíli,“ říká.
Nadávky lítaly jedna za druhou. Tak hrubé jednání jsem nečekala
Zpočátku si Jana se sousedy povídala na nejrůznější témata, potom ale Josef odešel do kuchyně pro další pití. „Upadla mu na zem sklenička a Marie se okamžitě zvedla.
Myslela jsem, že mu jde pomoci, podívat se, jestli je všechno v pořádku, ale ona místo toho vkročila do kuchyně a hned mu začala velmi sprostě nadávat, protože jí rozbil oblíbený kus nádobí.“
Josef se podle Jany nenechal zahanbit a nadávky jí opětoval. „Několikrát se dokonce ozvaly i rány, jak ve vzteku oba důchodci bušili do kuchyňské linky.
Po pěti minutách hádky přišli do kuchyně a oznámili mi, že by bylo lepší, kdybych odešla, že prý už nemají na návštěvu náladu. Poměrně hrubě mi tak naznačili, že jsem tam navíc.“
Za jednání se mi nikdy neomluvili, na kávu už k nim nepřijdu
Jana druhý den čekala, že bude mít chování sousedů nějakou dohru. Že se jí přijdou omluvit a všechno vysvětlí. Ale zmýlila se.
„Druhý den jsem je potkala venku před domem, zdravili mě oba s úsměvem. Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby za dveřmi svého domu byli někým úplně jiným než na zahradě.“
Jana nakonec dodává, že se se sousedy snaží vycházet dobře, ačkoli je to pro ni těžké. Kdykoli je totiž vidí, vzpomene si na to, jak na sebe křičeli. „Myslím, že pozvání k nim na kávu už opravdu nikdy nepřijmu,“ říká.
Autor: Šárka Cvrkalová
